Keep Calm&Love Senpai

20. kapitola

Omlouvám se, že to přidávám zase až teď, ale včera jsem to nějak přes den nestihla a večer jsem pak byla už unavená, takže text jsem doopravovala až teď. Ale na druhou stranu je kapča o něco delší, než normálně, tak snad mi to odpustíte.

Spokojeně jsem se uvelebil a objal to příjemné teplo, které jsem až do rána nepustil. Když jsem ráno otevřel oči, chvilku mi trvalo, než jsem si rozvzpomněl, co se včera stalo a jak jsem se sem asi dostal. Nejdříve jsem jen pozoroval, jak Iki klidně oddychuje a prstem mu na hrudi maloval všemožné útvary, ale pak jsem se rozhodl, že ho probudím podobně, jako on včera mě. Opatrně jsem se přiblížil k jeho krku, který jsem i včera lehce terorizoval, a obdařil jsem ho pár polibky. Pak jsem se k němu ale přisál jako pijavice a začal mu dělat moooc pěkný cucflek.

Ráno se mě začalo cosi lehce dotýkat na krku. Bylo to příjemné, a tak jsem se ze spaní usmál, ale pak se to něco na můj krk přisálo. Taky to bylo příjemné, ale něco mi říkalo, že si to nemám nechat líbit, a tak jsem začal lehce přetáčet hlavu na stranu. Ta věc tam furt byla, nedala pokoj a dokonce se o kousek víc přicucla. To už na mně bylo trochu moc, a tak jsem se vzdychem otevřel oči. Následně jsem zrudnul jako rak, protože za prvé: vzdychl jsem dost nahlas, za druhé: bylo to díky Yuuovi.

Musel jsem se pousmát, když se pokusil bránit, ale hned na to jsem se přisál k jeho krku ještě víc. Tak snadno se mě nezbaví. Co mě ale dostalo bylo, když nahlas zavzdychal a tím mé ego dosáhlo nebeských výšin. Ha, taky ho zvládnu po ránu rozhodit. "A kdo je tady rudej teď, hm?" ušklíbl jsem se na něj vítězně.

Jen jsem na něj vykuleně koukal, neschopný jakéhokoliv slova. Tedy, až do té doby, co mi došlo, že se mi v teplácích tvoří malý problém, a tak jsem se chtěl pokusit dostat co nejrychleji z postele do koupelny. "J-jo... já-já jsem r-udej." S těmi slovy jsem se vyhrabal z postele, trochu urychleně a neohrabaně došel do koupelny, kde jsem se zamkl a opřel zády o dveře. Jak dlouho mi sakra cucal krk? ptal jsem se sebe a jednu ruku položil na místo, kde byly Yuuovo rty. Při té vzpomínce se můj problém ještě o kousek zvětšil.

Nechápavě jsem na něj koukal, jak se vyhrabává z postele a mizí v koupelně. "Ehm... Iki, jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě, když jsem došel ke dveřím a zaklepal na ně.

Ve chvilku, kdy Yuu zaklepal jsem doslova zbledl. No a co teď?! panikařil jsem v duchu. Tohle se mi dlouho nestalo a kdyby na to přišel Yuu, tak se asi propadnu do země. Co mu mám říct?! Nakonec jsem něco vymyslel, tak abych dostal čas i soukromí. "Eh... jen... musím akutně na velkou... zatím se připrav do školy Yuu."

"No... fajn." pokrčil jsem rameny a nakonec opravdu odešel. Nevím proč, ale stejně mi něco říkalo, že to nebyl ten důvod. Rozhodl jsem se, že dnes udělám snídani a svačinu já, tak jsem se pustil do příprav. Sice to nebude tak dobrý jako od Ikima, ale tak budu se snažit a to se taky počítá, ne?

Když jsem si byl jistý, že Yuu odešel, začal jsem nad záchodem svůj problém řešit. Dával jsem si při tom dobrý pozor na to, abych nezavzdychal, ale na konci jsem stejně tiše vzdychl. Chvilku jsem ještě stál na místě, trošku se vydýchal, a pak vše důkladně uklidil. Už jsem chtěl vyjít ven, ale v zrcadle jsem si všiml obřího cucáku na mém krku. "No to snad ne?!" vykřikl jsem překvapeně.