Keep Calm&Love Senpai

19. kapitola

S vypětím posledních sil se mi včera podařilo tuto kapču připravit, takže ji tady máte už takhle ráno :3

Už jsem byl v půli cesty a usmíval jsem se, protože ten blázinec byl už za mnou. Po chvilce jsem už vešel do domu a nebyl tam jen Yuu, ale i ten jeho kamarád. Usmíval jsem se na Yuua a když mi chtěl kamaráda představit, a já na něj už obrátil plně pozornost, vypadal ten kluk hodně zvláštně. Jakoby něco viděl, ale já si jsem jistý, že jsem do ničeho nespadl, takže... problém je u mě? "Chlapče? jsi v pořádku?" zeptal jsem se opatrně.

"Yuu... řekni mi, že to je jen nějaký blbý vtip. Kurva řekni, že si země děláš jenom prdel!!" začal řvát jak pominutý a já nevěděl, která bije.
"Můžeš se prosím tě uklidnit a vysv-" pokusil jsem se ho uklidnit, jenže on mi skočil do řeči.
"Nemůžu se uklidnit! Yuu, to je on, ten hajzl, co nechal zabásnout mého bratra!" Teď už jsem se nedivil, že hned tak vystartoval. Bratr byl pro něj opravdu velmi důležitý a on teď obviňuje Ikima, že o něj přišel.

Ten kluk začal řvát, a pak uvedl i důvod. Jo aha, další ten typ člověka, který je na někom závislý. Nebude mít cenu s ním nějak víc mluvit a ještě k tomu, když je ještě tak mladý. Jen jsem se pousmál a dal Yuuovi ruku na rameno. "Tak já radši půjdu, hold se mu nelíbím." Jestli je to jeho nejlepší kamarád, tak by se nemělo stát nic vážného. Pomalu jsem zase z domu vyšel a namířil si to prostě pryč.

"No moment, počkej..." otočil jsem se a chtěl za ním vyrazit, jenže Hotako mě zastavil.
"To za ním fakt chceš jít? Nadále s ním být? Yuu, jestli ti jde o to, aby jsi měl kde bydlet, tak můžeš žít klidně u nás, vždyť to víš." chytl mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.
"Já... nemůžu. Miluju ho a změnil mi celý život, obrátil ho k lepšímu. Tvůj bratr dostal jenom to, co si zasloužil a ty to víš. Vím, že to není snadný, ale musíš se s tím smířit." mluvil jsem klidně, ale s každým mým slovem se Hotakovi zlobou víc a víc křivil obličej.
"A to si říkáš přítel?! Tak si za ním běž! Ale věř mi, budeš toho litovat, to ti slibuju. Ty se ještě připlazíš, abych tě vzal zpátky." zasyčel na mě přes zatnuté zuby a mně připadalo, jako kdyby jeho slova byly ostré nože, které se mi zabodávají do srdce. Vyběhl ven z domu a já musel chvíli nehnutě stát, abych všechno to, co se právě odehrálo, pobral. Nakonec jsem ale taky vyšel, potřeboval jsem najít Ikima. Rozhlédl jsem se a když jsem ho nikde neviděl, prostě jsem se vydal jedním směrem.

Šel jsem z domu přímo rovně, prostě za nosem, dokud jsem nedorazil k lavičkám. Posadil jsem se a zamyslel se nad tím, co se stalo. No jo, zase jsem někoho někomu vzal a ten někdo mě za to nenávidí. Běžná věc u policie. Jsme tu od toho, aby se řešily problémy a spory, zachraňovaly se životy a přes to je naším osudem být za to nenáviděni. Zatřásl jsem hlavou, abych se těchto myšlenek zbavil, ale přišly další a to takové, že minulost se nedá smazat. Je mi líto, že jsem tomu chlapci vzal bratra, ale já neměl na výběr. Zase jsem si začal mnout jizvu pod klíční kostí a koukal si pod nohy.

Běžel jsem, když konečně jsem v dáli na lavičce zahlédl známou postavu. "Iki." oslovil jsem ho zadýchaně, když jsem k němu doběhl. "Já... omlouvám se, netušil jsem, že by se to mohlo takhle zvrtnout." omlouval jsem se, ale přesto jsem si to dál vyčítal. Věděl jsem, že za to vlastně nemůžu, ale přesto mě to mrzelo. A nejvíc mě mrzelo Hotakovo chování. Po tolika letech se na něj vykašle? a ještě k tomu neprávem? Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Když už si myslím, že všechno bude dobrý, tak se něco začne znovu bortit.