Keep Calm&Love Senpai

2. kapitola

Ahojky!
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem včera přidala první kapitolu bez jakéhokoli uvedení, tak to vynahradím v druhé kapče :D  Táááákže... ještě jednou bych hrozně moc chtěla poděkovat Dezzinou za tuto hru, kterou mi dal jako dárek k narozeninám :3  A taky děkuju za to věnování kapči, přání a prostě to, že si se mnou vůbec píšeš a nevzal jsi raději nohy na ramena :D
Tak jo, už nebudu dál kecat a popřeji Vám pěkné počteníčko a doufám, že se Vám to bude líbit :)

Konečně zazvonilo a já se spokojeně protáhl. Zvedl jsem se ze židle a vykročil k NĚMU. "Tak na co mě pozvete? Nebo snad máte v plánu na to hned skočit?" uchechtl jsem se. Vůbec jsem si neuvědomil, jak je vysoký, až teď, když se ke mně postavil. Přejel jsem ho od zdola až nahoru pohledem a všiml si jeho modrých očí... tak úžasných modrých očí. Musel jsem zatřást hlavou, abych se vrátil zase zpět do reality.

Je tak drzý, že jsem se nad tím musel usmát. Pomalu jsem se zvedl ze židle a koukal na něj dolů. Je tak malinký. Rozhodl jsem se, že jeho poznámky vezmu spíš s humorem. "Pozvu tě na pro nás oba velmi záživné povídání. A kdybych skočil zrovna na tebe, tak skončíš jako lívanec." Rozešel jsem se směr kabinet a pobídl ho, aby šel za mnou.

Nad jeho poznámkou jsem se jen usmál a dál to nekomentoval. Myslím, že budu mít ještě dost prostoru se vyjádřit. Překvapivě jsem ho poslušně následoval, což udivovalo i mě samotného, jsem nějak až moc vstřícný. Když jsem vstoupil do jeho kabinetu, kde krom nás dvou opravdu nikdo nebyl, posadil jsem se na stůl a hloupě se na něj culil.

Pustil jsem ho do kabinetu a on se drze posadil na můj stůl, ale nechal jsem to být a posadil se do své židle naproti němu. Promnul jsem si místo těsně pod levou klíční kostí- je to můj zlozvyk- a nadechl se, abych srovnal svůj hlas. "Fujiwara Yuu, že? Víš, myslím si, že tohle celé je naprosto zbytečné, ale svým způsobem nemám na výběr. Nevím, jestli máš problémy nebo jestli jsi prostě jenom prach sprostý grázl, ale byl bych rád, kdyby jsi se aspoň omluvil nebo udal důvod, když přijdeš pozdě. Chápu vaše telecí léta, ale musím mít přehled. Já kvůli tobě skončit ve vězení nechci. Ale... nabízím ti pomoc, i když pochybuji, že bys o ni ty stál." Po celou dobu, co jsem na něj mluvil, jsem se snažil udržet oční kontakt.

Nechápavě jsem na něj zíral, protože jsem tohle vůbec nečekal. Každý na mě začal okamžitě řvát, takže mě tímhle docela vykolejil, což se moc často nestává, že by se to někomu podařilo. "Pomoc?" zopakoval jsem po něm a neustále ho sledoval. "Jo, jasně. Hele, nehrajte si, že Vás vlastně zajímám nebo tak něco, oba moc dobře víme, že to tak není. Takže jestli je to všechno..." seskočil jsem ze stolu a otočil se k němu čekajíc na jeho odpověď.

Podíval jsem se mu hluboko do očí a vzpomněl si na různé děti, které jsem kdy potkal v těžkých situacích. Teď se zachoval jinak, takže v tom něco bude. Trochu jsem posmutněl. "Jo, jistě... uhm... to s tou pomocí myslím vážně, ale nemohu tě nutit. Je to tvá volba." domluvil jsem a znovu si promnul místečko pod klíční kostí.

Uhnul jsem pohledem. Nikdy mi nedělalo problém se někomu dívat přímo do očí, ale teď mi to prostě nešlo, nemohl jsem. "Takže můžu jít?" zeptal jsem se a snažil se zase nasadit svůj běžný výraz, což se mi zrovna dvakrát nevedlo. Pevně jsem zatnul zuby, sevřel pěsti a koukal směrem ke dveřím, které právě představovaly mé vysvobození.

Viděl jsem na něm, jak je mu to nepříjemné. Možná, že je to v jádru suprový chlapec. Slitoval jsem se a propustil ho. "Tak běž, už tě tady nebudu trápit." lehce jsem se usmál, ale spíš jen proto, abych povzbudil sám sebe, ani nevím proč vlastně.