Keep Calm&Love Senpai

50. kapitola

Dojel jsem až na začátek ranveje, kde jsem se zastavil a otočil za sebe. O čem si to povídají? pomyslel jsem si, ale dál jsem to neřešil. "Tak kde se couráte?" popíchnul jsem je, když mě konečně dojeli a já si v tu chvíli všiml, že Iato je červený jako rajče. "Co se děje?" uchechtl jsem se a pozvedl obočí.

"Noo... pohádal jsem se s přítelkyní." sklopil oči a podrbal se za krkem. V tu chvilku jsem prudce zastavil a nevěřil vlastním uším.
"Ty máš přítelkyni?!" ptal jsem se nevěřícně. On se jen pousmál.
"No jo. Už asi měsíc." řekl prostě.
"Sakra, kdy jsi mi to chtěl říct?! Chlape vždyť víš, že já si k tobě vždy vlezu bez pozvání." spustil jsem na něj, ale to už jsem se lehce usmíval. Byl jsem rád, že někoho má, i když jim to teď asi trochu skřípe.
"No... já nevím. Přišlo mi to vůči tobě nefér." přiznal se a já se musel zasmát.
"O mě se nestarej, mám se dobře. Klidně můžeš dnes přespat." potvrdil jsem mu a zas se pomalu rozjel.
"Dík kámo." usmál se, když už jel vedle mě a stále měl červenou barvu. Pomalu jsme oba dojeli za Yuuem.
"Iato u nás dnes přespí. Má trable s přítelkyní." odpověděl jsem pobaveně na jeho otázku. "Ikimo! mlč! Už takhle jsem dost červený! to ti to nestačí??" ptal se rozhozeně Iato. "Mmmm... ne!" zasmál jsem se.

Pobaveně jsem je oba sledoval. "No Iki, já nechci nic říkat, ale ty jsi s tou barvou dnes na tom nebyl o moc jinak." uchechtl jsem se a mrkl na něj provokativně.

V tu chvilku jsem taky trochu zrůžověl, ale usmál jsem se. "To je možná pravda, ale oproti Iatovi je mé rudnutí na denním pořádku." nehodlal jsem ustoupit.
"Hele. S Kim jsi to měl stejně, tak-" Iato si rychle zacpal pusu, když mu došlo, co řekl. Lehce mě bodlo u srdce a opět po dlouhé době jsem si sáhl pod klíční kost, ale už to nebolelo tak, jako dřív, protože už jsem nebyl sám. Měl jsem Yuua, takže jsem se zvládl usmát.
"To nic."

Moc jsem teď nechápal, oč jde a musel jsem si těhle pár slov několikrát přehrát v hlavě, aby mi došlo, kdo ta Kim vlastně je, tedy spíš byla. Opravdu mě překvapilo, že se nad tím Iki usmál. Sice si přejel rukou zase pod klíční kostí, ale smál se, nijak se nehroutil nebo tak něco, což jsem opravdu obdivoval. "Tak se půjdeme ještě projet, ne?" usmál jsem se a aniž bych čekal na jejich reakci, vyrazil jsem. Takhle jsme si tam ještě nějakou dobu jezdili a dělali všemožné blbosti, tedy hlavně Iato, i když už i on se trochu krotil.

Chvilku mi trvalo, než jsem se dostal zas do předešlé nálady, ale podařilo se. Stále častěji jsem pohledem bruslil za Yuuem a usmíval se. Hodně mi pomohl. Kdybych ho neměl, tak je ze mě zas ubulená hromada neštěstí. Ano, bolí to a bude to bolet pořád. Nemůžu zapomenout na někoho, s kým jsem míval dítě. Já ani nechci zapomenout. Obě byly součástí mého života a já je mazat nebudu. Kim by mě za tento dnešní pokrok rozhodně pochválila. Při tom pomyšlení mi z tváře stekla slza, ale já se stále usmíval. Slzu jsem si rychle setřel a blbnul s klukama dál. Dnešek je skvělý.

I přes to, jak jsme se všichni skvěle bavili, tak bylo jasné, že jednou stejně bude konec a to se stalo právě teď. "Vážně vám moc děkuju, dnešek jsem si fakt skvěle užil." usmál jsem se na oba, když už jsem zase stál na zemi a sundaval jsem si chrániče.

Oba jsme se jen usmáli a Iato nad tím ještě mávl rukou.
"Užívej si vždy, když můžeš. To je moje moto!" uchechtl se a uklidil všechny chrániče. "Jeďte napřed. Já budu muset odvézt ty mašinky zpět." odháněl nás.
"No tak dobře. Očekávám tě u svých dveří." oznámil jsem mu.
"Jen u dveří?! já myslel že aspoň v posteli!" rozesmál se Iato.
"Tak na to rovnou zapomeň." uchechtl jsem se a šel pomalu k autu.
"Ani pusu mi nechceš dát?!" houkl ještě na mě a zas se zasmál. Zas jsem si povzdechl a zakroutil hlavou.
"On si nedá pokoj." pronesl jsem spíš k sobě.