Keep Calm&Love Senpai

28. kapitola

Když už jsem si byl jistý, že na mně žádná šlehačka není, vylezl jsem ze sprchy, osušil se, oblékl do domácích věcí a vyšel z koupelny. Namířil jsem si to do obýváku, ale zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít a myslel si, že už přišlo jídlo, ale přímo pod mou rukou do domu vtrhl Iato.
"Tak co? jak se zatím máte?" vyzvídal.
"Jde to. Ale zajímalo by mě spíš, co tu chceš. Ještě se to nedořešilo?" znervózněl jsem, protože představa, že Mia a ten chlápek budou dál někde běhat, mě děsila.
"Ale nee! Přišel jsem ti oznámit, že máš týden volno." usmál se na mě jako vítěz.
"Týden?! proč?! já zvládnu učit, to se neboj." snažil jsem se ho odbýt, ale nenechal se.
"Já chápu, že chceš pracovat, ale máš práci náročnou na psychiku a i když se tváříš, že to nic není, moc dobře vím, jak tě to tady žere." dloubl mě do hrudi. "Pfff... fajn. Dlužíš mi střelbu."

Seděl jsem u kuchyňského stolu, když v tom jsem zaslechl zvonek. Rychle jsem vyskočil na nohy, abych otevřel, ale Ikimo byl rychlejší. Už se mi sbíhaly sliny na pizzu, ale místo té se nám do domu vřítil Iato. S povzdechem jsem se vracel do kuchyně, ale když jsem slyšel, co říká, ihned jsem se otočil zase zpátky. "Tak moment! Jestli nepůjdeš do školy, tak já tam taky ani nepáchnu. Nebudu tam s tou bandou idiotů." zamračil jsem se a založil ruce na hrudi.

Já i Iato jsme se otočili na Yuua. "Yuu, ty musíš do školy. Tady jde už o tvojí budoucnost. Jestli chceš, můžu tam chodit s tebou, ale pokud nemám učit, tak už za mě mají náhradu. A navíc jsi zmeškal ten test." řekl jsem přísně.
"Ale Ikimo, je ještě dítě." řekl Iato a já už se začínal bát, že se ho chce snad zastat.
"Iato radši mlč. Než zase řekneš volovinu." snažil jsem se ho zastavit.
"Co kdyby s námi jezdil za odměnu na střílení?" vypadlo z něj. Musím říct že mi spadla brada. Ne proto, že by to bylo blbý, ba naopak. Něco takového jsem od Iata nečekal.

Moje budoucnost? tu jsem už dávno pohřbil. Já nechci chodit někam, kde se na mě bude úplně každý dívat buď zvrchu nebo skrz prsty. Ikimo byl jediný, díky komu jsem tam začal zase chodit a který mě tam držel nad vodou, ale teď tam nebudu mít už ani jeho. Už jsem chtěl začít protestovat a popřípadě se jednoduše zabejčit, ale... mluvil tu někdo o střílení? Zaujatě jsem očima těkal z Iata na Ikima, u kterého jsem nakonec taky zůstal. "Mohl bych?" zeptal jsem s nadějí v hlase.

Viděl jsem na Yuuovi, že by to chtěl, ale mně nepřišlo dobré půjčovat mu pravou zbraň. Zamyšleně jsem si skousl spodní ret a na chvilku koukl na Iata s nadějí, že mi poradí, ale ten jen nevinně pokrčil rameny. Váhal jsem a dokonce jsem to už opravdu chtěl zatrhnout, ale pak jsem si řekl, že on potřebuje motivaci a že já držel zbraň poprvé v podobném věku. Tak jsem teda vydechl a kývl na svolení. "Ale budeš si známky držet aspoň v průměru. A vždy u toho střílení budu já." s druhou větou jsem se ale už obrátil na Iata.
"Je mi to jasný, chlape." usmál se.
"Takže platí? můžeme se takhle dohodnout, Yuu?" zeptal jsem se.

Okamžitě se mi rozzářily oči. Chvíli to vypadalo, že mi to nedovolí, ale to by mě do školy tuplem nedostal. "Jo! díky." zaradoval jsem se, ale netrvalo mi dlouho, abych si uvědomil, co jsem to právě odsouhlasil. Tolik hodin prosezených u učení nejen ve škole, ale dokonce i doma kvůli chvilce zábavy. Naopak takhle ale se nebudeme kvůli mé neochotě se učit hádat a já za chození do školy budu dostávat jistý bonus, kterého by se mi normálně nedostávalo. To nezní vůbec špatně.

Musel jsem se usmát. Rád mu dělám radost, ale musí se snažit.
"A co jet hned teď?!" vypustil z té své nevymáchané huby Iato.
"Hele brzdi! Ahh... já chápu, že chceš být užitečný, ale nám za chvilku přijede jídlo a jestli chce Yuu střílet, tak by se měl ještě dnes aspoň na něco málo kouknout." usmál jsem se trošičku pobaveně na Yuua.
"Nech ho aspoň navnadit, než mu to hned zhnusíš učením." drcl do mě.
"Iato. Kazíš mi částečnou výchovu."