Keep Calm&Love Senpai

55. kapitola

Tak, zde máte ještě jednu kapču, ale další už asi nedám a zítra to na to taky nevidím. Možná bych mohla přidat zase aspoň tu jednu nebo dvě kapči ve středu ;)

Nějakou dobu jsem prostě jen objímal polštář, do kterého jsem měl zabořenou hlavu, kterou mi probíhalo spoustu myšlenek, ke kterým jsem nemohl najít odpověď. Tedy alespoň ne takovou, která by mi vyhovovala a zároveň by s ní neměl problém ani Iki. Po nějaké době jsem se ale už potřeboval nadechnout, protože takto se opravdu zrovna nejlíp dýchat nedalo, tak jsem se převalil na záda a pro změnu čučel do stropu.

Už jsem vše zařizoval. Tolik papírování jsem snad v životě neměl. Vznikaly i různé komplikace, ale vším jsem se nakonec prokousal. Musím říct, že někteří lidé byli oooopravdu velmi příjemní. Cestou domů jsem se ještě stavil v cukrárně, kde jsem koupil špičky, rakvičky a věnečky. S tím vším jsem šel zase domů. Když jsem dorazil, bylo něco málo kolem půl sedmé.

Protože koukání do stropu bylo opravdu strašně záživné, vstal jsem a šel se podívat, co dělají ti dva kočičí raubíři. Sayuri ležela na gauči, ze kterého jí visel ocásek, se kterým si hrál Iseri. "Vy jste dvojka, opravdu." zasmál jsem se a posadil se vedle kočičí slečny a začal ji hladit. Na důkaz spokojenosti začala vrnět a netrvalo dlouho, než se přesunula na můj klín. Takto jsem tam seděl docela dlouho, ale já začal mít hlad a Iki stále nikde. I když nerad, tak jsem musel Sayuri položit zase vedle sebe, kde předtím ležela a došel jsem do kuchyně, abych se mrkl, co bych mohl slupnout. Nakonec jsem začal připravovat zeleninový salát s balkánem a k tomu opekl toustový chleba. Mísu se salátem a talíř s opečenými chleby jsem dal doprostřed jídelního stolu a nandal jsem si. Připravil jsem misku na salát rovnou i Ikimu, protože se musel každou chvílí už vrátit. Co by mohl dělat tak dlouho ve městě?

Sundal jsem si mikinu, zul se a houkl do ticha. "Jsem doma." S nákupem jsem se rovnou vydal do kuchyně, kde už Yuu byl. "No to snad ne?" broukl jsem s úsměvem a došel k němu. "Promiň, že jsem přišel tak pozdě. V bance jsou občas velmi příjemní." uchechtl jsem se a na linku začal vyndavat nákup.

Už jsem měl skoro dojedeno, když jsem zaslechl, že Iki se vrátil domů. "Ahoj." pozdravil jsem ho s lehkým úsměvem a pokukoval po tom, co právě přinesl. "V bance?" zeptal jsem se nechápavě a odtrhl se od toho čehosi, co vypadalo jako nějaká dobrota z cukrárny. Nějak jsem totiž pozapomněl, že jsme se kdy bavili o nějakém bankovním účtě a podobných věcech.

"Jo, vše jsem ti zařídil. Jen zítra budeš muset jít se mnou a podepsat pár věcí." To už jsem vše vyndal z tašky, kterou jsem uklidil do jednoho z šuplíků a pak se otočil na něj. "Promiň, že sis musel jídlo udělat sám. Bude ti ten salát stačit? Nemám ti ještě něco udělat?" ptal jsem se starostlivě. Opravdu jsem nechtěl být pryč tak dlouho.

"Dobře... a díky." Nějak jsem nevěděl, co jinýho mu na to říct. "Nevadilo mi to a bude mi to stačit, ale nevím, jestli se z toho zvládneš najíst ty."

Jen jsem se usmál, přistoupil k němu, přičemž jsem mu obě ruce vsunul do vlasů a něžně ho políbil. "Děkuju za jídlo. Kdybys měl ještě na něco chuť, donesl jsem zákusky." broukl jsem mu těsně u rtů a pak jsem se už posadil naproti a pustil se do toho skvělého salátu.