Keep Calm&Love Senpai

45. kapitola

"H-lavně na mě koukej..." hlesl jsem a pak zaslechl sanitku. Poslal jsem starého kolegu napřed, aby je nasměroval a já vzal rychle Yuua do náruče. "Promiň." špitl jsem, když zkřivil tvář v bolestné grimase. "Teď to musíš vydržet." oznámil jsem mu a rozeběhl se s ním ven. Sotva jsem vyběhl, už jsem ho pomáhal uložit do sanitky. Ptali se mě, jestli pojedu taky a já bez čekání přikývl. Ještě jsem rychle zavolal chlapům, že se za tím klukem chci stavit, tak ať udělají jen krevní testy a zbytek se mnou. Potom už jsme dojeli do nemocnice a Yuua hned vzali sebou, zatím co já musel čekat v čekárně.

Když už jsme byli v nemocnici a já byl stabilizovaný, už jsem nějakou dobu měl oči zavřené. Ležel jsem se zašitým zraněním celý ovázaný na pokoji, kde mi zapravili do žíly kapačku. Nebyly poškozené naštěstí žádné důležité vnitřní orgány, jen kvůli velké ztrátě krve mi museli provést krevní transfúzy.

Stále jsem čekal a adrenalin už začal ustupovat. Až v tu chvilku jsem si uvědomil, jaká mi je zima. V rukou jsem stále svíral zkrvavenou mikinu a přemýšlel, jestli si jí mám vzít nebo ne. Pak mi došlo jaká by to byla kravina. S mikinou jsem mrskl do jednoho koše na pánských záchodech a v umyvadle ze svých rukou smyl Yuuovu krev. Když jsem se vrátil do čekárny, přišla pro mě sestřička, že Yuu je stabilizovaný. Hrozně se mi ulevilo. Na papír jsem mu napsal vzkaz: "Zítra se na tebe přijdu podívat. Nedělej prosím už žádné hlouposti a buď milý na personál. Dnes ti zachránili život. Tvůj parťák Iki." záměrně jsem napsal parťák a doufal, že to pochopí. Dnes jsem ho chtěl nechat odpočívat, a tak jsem vyrazil tedy ven, kde jsem nastoupil k jednomu z policistů. Zajeli jsme pro mé auto i mobil, který jsem nechal na zemi, a pak na stanici za tím klukem. Teď si tak vzpomínám, že jeho jméno začínalo na H.

Spal jsem dlouho a probudil jsem se až k večeru. Rozhlédl jsem se po pokoji, který jsem měl celý pro sebe a pohledem se zastavil u stolku vedle postele, kde jsem měl položený tác s jídlem. To mi docela bodlo, protože jsem měl docela hlad a nejspíše mi ho přinesli před chvílí, protože to bylo stále teplé.
„Vidím, že máš chuť k jídlu. To je dobře." usmála se na mě mladá sestřička, která právě přišla do pokoje a já měl už téměř všechno snědené.
"Tady ti mám předat vzkaz. Když by jsi něco potřeboval, stačí zmáčknout tohle tlačítko a někdo za tebou přijde." oznámila mi a předala mi lístek se vzkazem. Samozřejmě byl od Ikiho, a když jsem si ho četl, musel jsem se usmát.
"Děkuju." poděkoval jsem sestřičce a úsměv jí oplatil. Pak už mi jen vzala tác a zmizela opět na nemocniční chodbu. Jen jsem si povzdechl a uvelebil se, přičemž se ozvalo mé zranění 'z boje'. V tu chvíli jsem myšlenkami doputoval opět k Hotakovi.
"Ach Hotako, do čeho jsi se to zamotal."

Na stanici jsme mluvili s tím chlapcem. Tedy, snažili jsme se, ale byl tak mimo, že odpovídal velmi nesouvisle. Krevní testy budou až za dva dny a já už neměl důvod zůstávat. Cestou domů jsem koupil nějakou bombošku a jablečný džus. Místo vaření jsem dojedl z trouby chleby ve vajíčku, a pak se pustil do pečení buchty. Když jsem měl hotovo, postaral jsem se o Iseriho a šel spát. Spalo se mi docela špatně, ale stačilo mi to.

Už bylo docela pozdě, venku tma, kterou v dáli osvětlovala pouze pouliční lampa a já stále ještě nespal, nemohl jsem. Chybělo mi to příjemné teplo, které mi Iki vždy večer poskytoval a já se k němu mohl tisknout. Nakonec jsem přeci jen usnul, ale bylo to až někdy uprostřed noci a pořád jsem se budil. Venku už se rozednilo a já s příchodem sestřičky, která mi přinesla snídani, oči nezamhouřil. Hrozně jsem se nudil a nemohl se dočkat Ikiho příchodu, tak jsem se alespoň koukal na televizi, abych ten čas nějak zabil.