Keep Calm&Love Senpai

135. kapitola

Tak, protože jsem vás na minulé kapitole trochu vošulila, tak dnes vám naopak trošku přidám. Snad se bude kapča líbit ^^

Spal jsem tvrdě celou noc a probudil se brzo ráno, samozřejmě v Ikiho hřejivé náruči. Nechtělo se mi sice vstávat, ale měl jsem poněkud hodně energie a navíc bych se měl vykoupat, takže jsem se opatrně od Ikiho vymanil a ještě před odchodem do koupelny vypnul budík. Měl se rozezvonit sice až tak za dvě hoďky, ale mohl bych na to zapomenout a pokud by v tu dobu Iki ještě spal, nechtěl bych, aby ho to zbytečně budilo. S již čistým oblečením do školy jsem zapadl do koupelny, kde jsem se zdržel poměrně dlouho. Proč ne, když mám čas?

V klidu a celkem rychle jsem usnul. S miláčkem na hrudi a zašitým tělem po operacích to nebylo těžké. Neprobudil jsem se dokonce ani tehdy, když mě můj drobeček opustil.

Kompletně umytý a už i převlečený do školních věcí jsem se vydal do kuchyně, kde jsem Ikimu připravil snídani v podobě ovesné kaše, do které jsem nakrájel ještě kousky různých druhů ovoce. Bylo něco kolem půl sedmé, když už jsem si lehal zpátky ke spícímu Ikimu a čekal, jestli se probudí do doby, dokud nebudu muset odejít.

Ucítil jsem u sebe teplíčko, ke kterému jsem se přitulil a spokojeně se usmál, když jsem pootevřel oči. "Můůůj miláček." broukl jsem potichu a stiskl ho.

Na tváři se mi roztáhl úsměv. "Dobré ráno." popřál jsem mu a pohladil jsem ho po tváři. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." řekl jsem lehce provinilým hlasem.

"Dobréé. A nevadí. Stejně vstáváme." usmál jsem se a natáhl pro polibek. "Kolik máme času na válení?" zajímal jsem se.

Překvapeně jsem zamrkal. "No moment... jak vstáváme? Doufám, že ty nejdeš do školy." Byl jsem z té představy, že půjde už teď do práce tak mimo, že jsem ani nestihl si polibek užít, natož ho oplatit.

"Jasně, že JDU do školy." broukl jsem. "Neboj, vždyť budu jen psát na tabuli a mluvit." usmál jsem se.

Zamračil jsem se na něj. "To je jedno, máš odpočívat. Můžeš tam třeba zakopnout nebo něco podobnýho a skončíš ve špitále znovu." zabrblal jsem.

Překvapeně jsem zvedl obočí. "Zakopnout můžu i tady..." neodpustil jsem si, ale pak jsem vydechl. "Necháš mě si aspoň zajít za paní ředitelkou? Když teda nechceš abych učil." ptal jsem se. Nechci ho moc zlobit, ale opravdu mám pocit, že se pořád jen válím a odpočívám. Tím pádem mám tendenci dělat věci, které bych neměl. Aspoň tahle práce by mi trochu pomohla.

Povzdechl jsem si, ale jeho připomínku už dál nekomentoval. "No jo, asi jo." pokrčil jsem rameny. "Já jen nechci, aby se ti něco stalo. Teď jsi měl ležet správně ještě v nemocnici." pokusil jsem se svou možná až zbytečnou starost o něj nějak obhájit.