Keep Calm&Love Senpai

156. kapitola

Když jsme dorazili, rychle jsem vystoupil z auta a šel pomoct Yuuovi.

Stihl jsem se jen odpoutat a už u mě byl zase Iki, aby mi pomohl. "Myslím, že to už zvládnu sám." ujistil jsem ho a pomalu se začal zvedat.

"No... tak dobře." nechal jsem ho tedy, hned jak vystoupil jsem zamknul auto a do domu šel raději hned vedle něj, kdyby náhodou potřeboval pomoct.

Tedy myslel jsem, že půjdu už trochu líp, ale jak vidím, tak jsem se spletl, a tak jsem se ho trochu přidržoval.

Pomalu jsem mu pomohl do obýváku, kde jsem ho opatrně posadil na gauč a pohladil po tváři. Měl jsem chuť brečet a to i za něj. Tohle si nezasloužil. On ne. "Nemám ti něco donést?" zeptal jsem se starostlivě.

Pomalu a opatrně jsem se posadil na gauč, ale bolesti jsem se stejně nevyhnul. "Ne, nic. Chci.. chci být jen s tebou." řekl jsem tiše a podíval se mu do očí.

Na to jsem se posadil k němu a opatrně ho objal. "Byl bych tu s tebou, i kdyby jsi nechtěl." usmál jsem se a začal ho hladit konejšivě ve vlasech.

Přitulil jsem se k němu a zavřel oči. "Omlouvám se, jak jsem si z tebe vystřelil. Jak jsem řekl, že chci být nahoře." upřesnil jsem. To jsem asi doopravdy přepískl, ale uvědomuju si to až po této zkušenosti. Já jsem takovej idiot!

Pousmál jsem se a pohladil ho po rameni. "Yuu, pro tebe bych to klidně udělal. Neomlouvej se." Políbil jsem ho do vlasů.

"Já jen... že se už nedivím, proč tě to tak znervózňuje a to jsem si ani zdaleka neprošel tím, co ty." vysvětlil jsem a objal ho.

"Už to nech. Miluju tě, jasný?" Políbil jsem ho a držel u sebe. Teď to potřebuje. "Kdyby jsi potřeboval, klidně breč. Nedrž to v sobě." šeptl jsem mu do ucha. Vím, jak mi předtím pomohl, když mě nechal se vybrečet.

Přikývl jsem. "Jo. Já tebe taky miluju. A myslím, že to zvládnu i bez toho." ujistil jsem ho ještě. "Nevím, co bych bez tebe dělal." přiznal jsem, i když jsem to říkal už dřív, ale chtěl jsem mu to říct znovu.

"Nechceš si lehnout třeba? musí to bolet..." staral jsem se. Vím, že i mě sezení dost bolelo.

"Takhle, když se ta bolest nezvětšuje, tak se to dá vydržet. Ale asi půjdu spát, ať je ten den za mnou." povzdechl jsem si a opatrně se od Ikiho odtáhl, abych se mohl zvednout. Neměl jsem dokonce ani hlad a to jsem měl dnes jen oběd.

"Dobře..." Vzal jsem ho opatrně do náruče, aby se nemusel trápit a políbil ho. "Chceš zítra zůstat doma?" zeptal jsem se ho cestou do ložnice.

Měl jsem sice v plánu tam dojít sám, ale když mě vzal, nijak jsem neprotestoval a polibek, který mi věnoval, jsem samozřejmě přijal. "Ne, třeba přijdu na jiný myšlenky." odpověděl jsem a hlavu si na tu chvilku opřel o jeho rameno.