Keep Calm&Love Senpai

10. kapitola

Už zvonilo, tak jsem se rychle trochu napil kafe. Špatný nápad, ale spálený jazyk mě nezabije. Začal jsem s žáky opakovat minulou látku, na kterou jsem navázal tou novou.

Hodina utíkala docela rychle, kéž by to tak platilo i s ostatními hodinami. Byly strašně nudné a i když jsem se fakt snažil, tak jsem pozornost moc dlouho neudržel. Ikimo se snažil nám ty hodiny nějak zpříjemnit, ale ostatní učitelé se vůbec neobtěžovali. Osvobodila mě až obědová přestávka, kterou jsme měli šestou hodinu a já neodolal a šel si zakouřit. Nechtělo se mi ale až před školu, tak jsem šel na záchody, jako jsem to dělal vždycky.

Už byl čas na oběd, tak jsem šel do jídelny a tam si nechal nandat polívku. Moc jsem ale toho z ní neměl, protože když už jsem šel ke stolu, někdo do mě strčil a polévka skončila na mně. A protože byla ještě vařící, tak jsem se neubránil nadávce a podivnému poskakování se snahou zmírnit bolest. Ano, dnes je rozhodně den blbec. Dovolili mi se v kuchyni očistit, ale ten flek dolů nešel. Aahh... takže co se dnes ještě stane?! Nakonec jsem relativně suchý došel do kabinetu a tam se posadil na židli odmítajíc jakoukoliv činnost.

Naštěstí už zbývaly jen poslední dvě hodiny, takže když jsem přežil ty předchozí, byl jsem odhodlaný přežít i tyto, což se mi taky podařilo. Po vyučování jsem zašel ještě k Ikimu do kabinetu, jenže tam ještě nebyl, tak jsem se posadil na jeho stůl a rozhodl se, že na něj počkám. Z nějakého důvodu jsem ho chtěl ještě vidět, ale objasňoval jsem si to tak, že mu chci zkrátka poděkovat za to, co pro mě udělal.

Nakonec mi zazvonilo na hodinu a mně nezbývalo nic jiného, než se zvednout a jít učit. Všichni se na mě dívali a cosi si šeptali. Sakra, tak jsem politý polévkou!! no a?! Jaj nevadí, přežil jsem to, i když se mi přes tu hodinu ještě podařilo zabodnout si tužku do palce, takže slabší povahy ve třídě mi tam málem omdlely. Asi až v polovině přestávky jsem se vydal do kabinetu.

"Co jsi vyváděl? Byl jsis zaplaval v dnešním zeleninovém vývaru s nudlemi?" ptal jsem se pobaveně, když jsem viděl, jak má od něčeho ještě trochu mokrou a špinavou košili. Podle jeho výrazu jsem ale poznal, že asi jsem nebyl daleko od pravdy. "Dnes pro tebe asi nebyl den zrovna pohádkou, co?"

"Ts, to mi povídej. Ještě před chvilkou jsem málem podával první pomoc. Co tady vlastně děláš?" S otázkou jsem se posadil na židli před něj a plnou vahou se do ní opřel... zas špatný nápad. Aby jste to pochopili, ta židle byla pojízdná a navíc se v ní dalo lehce houpat, takže jsem skončil na zemi. "Uhhh... já končím."

Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, ale věděl jsem, že už takhle je na tom špatně, tak jsem raději jen seskočil ze stolu a z vrchu na něj koukal. "Ty si dnes vem snad radši taxík nebo ještě pod něco skočíš. S tvým dnešním štěstím by mě snad ani nepřekvapilo, kdyby na tebe dopadl meteorit." zakroutil jsem hlavou. "Jen jsem ti přišel ještě jednou poděkovat a říct ti, že se jdu podívat domů. To, že mě tady nehledala policie mi připadá jako dobrý znamení, tak by snad mohlo být vše v relativním pořádku."

"S mým štěstím by i ten taxík mohl skončit pod letadlem. Mmhh, dobře. Kdyby se něco dělo, tak nezapomeň zavolat." pousmál jsem se a pomalu se postavil na nohy. Snad nakonec nezbořím i celou školu.

"Jo, kdyby něco, ozvu se." slíbil jsem mu a už jsem chtěl jít, ale znovu jsem se k němu otočil. "Nechceš s něčím pomoct? Docela se bojím tě vůbec nechat vykročit na ulici." uchechtl jsem se.