Keep Calm&Love Senpai

75. kapitola

Tak slíbená kapča je na světě, tak snad se bude aspoň trochu líbit :D

Přemýšlení nad koťaty mě docela usměrnilo, takže i přes to, že jsme se u veterináře nakonec trochu zdrželi, jsem to nakonec zvládl bez velkých problémů vydržet. Doma jsme koťata dali hned Sayuri do pelíšku, která se o ně okamžitě začal zajímat, očichávat je a nakonec si k nim lehla. Byli opravdu rozkošní.

Chvilku jsem koťata pozoroval a pak jsem dal Sayuri i Iserimu misku s žrádlem, ale Sayuri jsem do toho dal i malý prášek s vitamíny, který mi veterinář dal. Potom jsem se podíval na Yuua. Obdivoval jsem, že to vydržel, a tak jsem mu prohrábl vlasy a usmál se.

Iseri a o chvilinku později i Sayuri se pustili do jídla a spokojeně si mlaskali. Pak mi ale Iki zničeho nic prohrábl vlasy, a tak jsem k němu stočil pozornost. Usmíval se. "Děje se něco?" zeptal jsem se trošku nechápavě.

"Ne, jen tě obdivuju." odpověděl jsem a dal mu pusu na čelo. "Nemáš hlad?"

Tak tímhle mi to moc neobjasnil. Fakt jsem nechápal, kvůli čemu by mě mohl obdivovat, ale jen jsem pokrčil rameny a dál to neřešil. "Trochu, tak můžeme něco udělat."

"Dobře." usmál jsem se a šel do kuchyně, kde jsem vyndal pánev, olej a z mrazáku, kam jsem se musel ohýbat, i krokety. "Bude nám to stačit nebo bys k tomu udělal ještě nějaké maso?" zeptal jsem se ho na názor. Mě by teď samotné krokety stačili, ale nejsem tu sám.

"Je mi to jedno. Myslím, že mi to takhle bude stačit." odpověděl jsem a posadil se v kuchyni na židli.

Jen jsem kývl a pustil se do práce. Když už se to smažilo, na chvilku jsem si sedl k němu.

"Od kdy začneš vyučovat tělocvik?" zajímal jsem se, když už si ke mně přisedl. "Budeš to stíhat?"

"Měl bych začít už zítra. Zas se trochu upraví rozvrh, takže to stíhat budu." odpověděl jsem a stále se usmíval... vlastně ani pořádně nevím proč.

"Já jsem spíš myslel, jestli toho na tebe nebude moc. Když zrovna neučíš, tak si můžeš nějakou práci udělat ve škole, ale takhle na to nebudeš mít dost času a já bych tě chtěl mít doma pro sebe." mrknul jsem na něj a uculil se. Myslel jsem to ale vážně, protože bych nerad, aby byl i doma nějak pracovně vytížený. Musí mít taky nějaký čas na odpočinek.  

Lehce jsem se uchechtl, nahl se k němu a něžně ho políbil. "To se neboj. Na tebe si udělám čas kdykoliv." zavrněl jsem a pak šel zkontrolovat krokety.

Přivřel jsem oči a usmál se, když jeho rty sklouzly po těch mých. Pak jsem se ale taky už zvedl a otevřel ledničku, odkud jsem vzal kečup. "Budeš k těm kroketám taky něco chtít?"

"Kečup stačí, děkuju." odpověděl jsem, aniž bych se na něj podíval a začal krokety nandavat do hlubokých talířů. Pak už jsem nám talíře jen dal na stůl a přisedl si.