Keep Calm&Love Senpai

24. kapitola

Seděl jsem v kuchyni a přepisoval si látku z biologie, ze které jsme měli zítra psát test. Mrknul jsem se na hodiny a usoudil, že každou chvíli by měl Iki přijít domů. Už aby tady byl, protože jsem měl docela hlad a chtěl jsem uvařit něco s ním, protože to bude rozhodně mnohonásobně poživatelnější, než to, co bych udělal já. Vytáhl jsem si alespoň z tašky toust, který jsem ve škole nesnědl a zakousl se do něj. Sice se tím nenajím, ale aspoň zaženu ten hlad.

Chtěl jsem se ze země zvednout, ale vůbec mi to nešlo, a pak jsem ucítil silnou ránu do tváře a myslím, že jsem druhou chytil i o zem. Když jsem bůh ví po jaké době otevřel oči, nic jsem neviděl, ale to bude tím, že na očích něco mám. Na zápěstí jsem cítil provaz a pusu jsem měl taky zacpanou. Byl jsem docela klidný, protože podobnou věc už jsem zažil. Stačí se nechat mlátit a nic neříct. Samozřejmě jsem zkusil, jak je provaz uvázaný, naneštěstí byl hodně pevný. Ještě párkrát jsem zatáhl a v tom mě lehce vyděsil... ženský hlas?
"Jsi tak roztomilý, když se snažíš z toho dostat." To je Mia?! hrklo mi. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Sice mi opravdu nedávala pokoj, ale tohle bych do ní neřekl. Chvilku na to se ozval druhý hlas, tentokrát mužský, který jsem neznal. Musel to být ten, který mě omráčil.
"Tak už ses vynadívala? chci se bavit, tak to urychli." zněl netrpělivě.
"Ale jo. Svlékni ho." odpověděla mu. Tady už jsem se zhrozil a začal sebou škubat ve snaze provizorní pouta uvolnit. Taky bych rád začal protestovat, ale zacpaná pusa je zacpaná pusa. Chvilku na to jsem schytal další tvrdou ránu do tváře a potom jsem cítil, jak páře moje oblečení na kusy.

Už byl večer a Iki pořád nikde. Hladil jsem Iseriho, který mi spal na klíně a spokojeně vrněl a snažil se tím uklidnit, ale už ani to nepomáhalo. Zkoušel jsem mu už několikrát volat, ale vždy to spadlo do schránky. Že by byl na mě naštvaný a nechce mě vidět? Ano, sice jsem hrozný flákač a ulejvák, ale nějak se mi nechce věřit, že kvůli tomu raději nepřišel domů. Vzal jsem Iseriho opatrně do náruče a položil ho na židli, na které jsem do teď seděl. Začal jsem nervózně chodit po obývacím pokoji a hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky. Určitě se mu muselo něco stát, jinak si to opravdu neumím vysvětlit. Ještě jsem se několikrát pokusil vytočit jeho číslo, ale marně a mě nenapadlo nic lepšího, než zavolat na policii, protože jsem fakt netušil, co bych měl v této situaci dělat. Když se konečně na druhé straně ozval ženský hlas, vysvětlil jsem danou situaci, a že tedy chci, aby se vyhlásilo po Ikim pátrání. Bylo mi však sděleno, že je to dospělý člověk, který se o sebe zvládne postarat a proto je možné vyhlásit po něm pátrání až bude nezvěstný určitý počet hodin. Připadal jsem si úplně bezmocný. Měl jsem o něj hrozný strach a nevěděl jsem, co mám dělat.

Už jsem byl celý nahý a k mé smůle jsem nebyl sám. Svlékla se i Mia, která na mě teď ležela a to nejhorší, já ležel zády na tom chlápkovi, který byl taky nahý.
"Miláčku, teď to trošku zabolí, ale pak si to užiješ." snažila se mě uklidnit. Vzpíral jsem se, a tak mě ten muž přidržel. Hned na to jsem ucítil, jak mi Mia něco bodla do krku.
"Tak a teď už bude jenom sranda." zašeptal mi oplzle do ucha ten prasák. Začalo mi být horko a můj penis se postavil. Sakra, co mi to dali?! Mia se mi na něj posadila, dala své ruce na mou hruď a začala se zvedat a zase dosedat. To by se ještě dalo přežít, ale pak se zapojil i on, a to tak, že ho do mě prostě narval a vůbec mě nešetřil. Chtěl jsem řvát, brečet nebo se z toho aspoň vykroutit, ale nezmohl jsem se na nic jiného, než se bolestí prohýbat v zádech, své bolestné výkřiky i nadávky nechat utichnout v látce na mých ústech a své slzy nechat vpíjet do šátku na očích.

Už bylo dávno po půlnoci a já jsem o Ikim stále vůbec nic nevěděl. Jediné, co jsem zvládl dělat a to opravdu pořádně, bylo propadnout panice a nakonec i nekontrolovatelně brečet, to mi opravdu šlo. Napadlo mě se jít podívat do školy, ale ta už bude rozhodně zamčená. Nemocnice! Třeba je teď v nemocnici, vzplanul ve mě opět plamínek naděje a já se začal opět sápat po telefonu. Třesoucím hlasem jsem se představil a zeptal se, jestli nepřijali pacienta jménem Ogita Ikimo, ale jejich odpověď můj plamínek naděje zase hodně rychle uhasila. Svalil jsem se na gauč, kde jsem se stočil do klubíčka a pevně si rukama přitáhl kolena k bradě. Začal jsem opět nekontrolovatelně vzlykat.