Keep Calm&Love Senpai

131. kapitola

Omlouvám se, že přidávám až teď, ale ve čtvrtek jsem toho měla moc kvůli škole a pak jsem zapomněla. Takže tady máte dodatečně kapču ^^

Držel jsem si ho, jakoby se snad mohl při špatném pohybu rozpadnout. Jeho rty pro mě byly sladší, než ten nejlepší med a teplo jeho těla mi vracelo pocit živosti. Už zas žiju.

Zase mě objímaly jeho silné paže. Znovu mě líbaly jeho rty, které mi byly tak známé. Bylo to úžasné! Bylo to to, na co jsem celou tu dobu čekal a opravdu to potřeboval. Ruce jsem obtočil kolem jeho krku a polibky, které spadaly na mé rty, jsem s radostí okamžitě opětoval.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Bylo mi to jedno. Stále jsem neměl dost a měl jsem co dělat, abych to neposunul dál, než jen k polibkům a hlazením zad. Ani nevím, jestli bych mohl...

Polibky byly hodně dravé a myslím, že jsme měli oba co dělat, abychom jsme se zvládli ovládat. Mně k tomu napomáhalo především pomyšlení na Ikiho stav, takže když se v mé hlavě vytvořila nějaká nemravná myšlenka nebo nápad, rychle jsem to zase zahnal. Asi už tak trochu vím, jak se cítil Iki, když jsem měl zašité břicho a on se bál, aby mi TÍM neublížil... ale to stejně bylo něco jinýho! Vždyť on byl v kómatu, takže tohle je mnohem vážnější!

Tohle nešlo. Musel jsem se nakonec od jeho dokonalých rtů odtáhnout. Zadýchaně jsem se podíval trošku stranou a polkl. "Já... promiň. Strašně moc bych tě chtěl..." přiznal jsem se a u toho zrudnul.

Sice mě trošku mrzelo, že se odtáhnul, ale naprosto jsem to chápal, takže jsem ho podpořil úsměvem. "To nic, nemusíš se za nic omlouvat... vždyť tohle je vlastně lichotka." ujistil jsem ho a přitom se lehce uchechtl.

Uchechtl jsem se s ním a dal mu ještě jednu malou pusu. "Co teď budeme dělat?"

Usmál jsem se a chvíli se na něj ještě tak zamilovaně díval, takže mi téměř uniklo, že se mě na něco ptal. "Ty jsi tady teď pacient, tak ty rozhoduješ. Udělám pro tebe cokoliv." pravil jsem a položil si hlavu na jeho hruď, ale stále jsem ho sledoval.

"Můžu utíkat kolem celého města?" využil jsem ihned situace. Jasně, že jsem si dělal srandu, ale změna jeho výrazu byla k nezaplacení.

Okamžitě jsem se na něj zamračil. "Faaaajn, tak cokoliv, co máš od doktora povolený." poopravil jsem se. Ts... a to jsem si myslel, že na slovíčkaření tady hraju hlavně já. Ale u mě je už tohle velký pokrok!!

Uchechtl jsem se a prohrábl mu vlasy. "Moc toho není..." povzdechl jsem si a zas se na něj zadíval... sakra! Proč musím mít po kómatu nadrženou náladu?! "Nepůjdem... spát?"

Tiše jsem si povzdechl, protože mi ho bylo opravdu líto. Moc dobře jsem věděl, jak se cítí, protože já jsem toho taky nemohl především zpočátku moc dělat, když jsem měl ještě stehy. Ale i přes to mě překvapilo to, co řekl. "Spát?" podíval jsem se na něj překvapeně. Myslel bych si, že to bude to poslední, co bude chtít dělat, když musel týden ležet v nemocnici. "No jestli si opravdu chceš jít lehnout, tak v tom nevidím problém." pousmál jsem se ale nakonec.