Keep Calm&Love Senpai

18. kapitola

Ráno mě vzbudil budík, který jsem hned vypnul. Už jsem chtěl vylézt z postele, ale zarazil jsem se, když jsem u sebe viděl Yuua. On si ke mně vlezl na noc? Musel jsem se usmát. Je opravdu roztomilý, i když sám si to asi nikdy nepřizná. Pomalu jsem se k němu sklonil a dal mu pusu do vlasů. Pak jsem vstal a udělal to samé, co každé ráno. Když jsem měl hotovo, šel jsem Yuua vzbudit. Jak by se tvářil, kdybych ho vzbudil polibkem? Mmm... no. Já to prostě chtěl vědět, a tak jsem to zkusil.

Zdál se mi úžasný sen, jako by se opakoval včerejší den, ovšem jen ta jeho příjemná část. Jenže najednou jsem si uvědomil, že to možná tak úplně sen není. Pootevřel jsem oči a ujistil se tak, že se mi to opravdu nezdá. Do tváří se mi začala vhánět červeň a já byl z toho úplně oněmělý.

Yuu už se pomalu probouzel, a když otevřel konečně oči, začal rudnout. JO! bylo to pro mě takové, malé vítězství. Stále jsem polibek nepřerušoval a dokonce se do toho usmál. Až pak jsem se odtáhnul a rejpnul si. "Jsi nějak červený, ne?" k tomu jsem přidal i provokativní úsměv.

Zamračil jsem se a zahrabal se pod peřinu. Výjimečně mi došla slova. Probuzení sice hezké, i když trochu nečekané, ale štvalo mě, že mě chtěl dostat přesně do této situace a povedlo se mu to. Ale ať si nemyslí, příště se tak lehce nenechám.

Musel jsem se zasmát a peřinu jsem z něj začal stahovat. "Yuuuuuuuu vstáváámee. Tvůj milovaný ústav čeká." Byl tak rozkošný.

"Ale já nechciii." zakňoural jsem nešťastně. "Dnes se tam určitě přiřítí tornádo a to doupě pekelné odnese, to mi říká můj instinkt. Takže pro naše bezpečí by jsme měli zůstat pěkně v pohodlí domova."

Jen jsem vydechl, peřinu z něj stáhl úplně a sehnul se nad ním."Chápu tě ale pro dobro nás obou tam musíme. V kuchyni je snídaně tak utíkej." prohrábl jsem mu vlasy a vstal.

"Tak fajn." povzdechl jsem si. Hned jsem už bez dalších námitek vstal a zamířil do kuchyně, kde jsem si sedl ke stolu a začal jíst. Od teď bych možná už konečně mohl žít normálním životem, už mi nic nechybí, pomyslel jsem si. "Nechceš po škole něco podniknout?"

"Rád, ale já budu ve škole déle, než normálně." Nad představou toho, co mě čeká jsem se zašklebil. To bude poučování od každého zvlášť a pochybuju, že by mi řekli něco originálního. "Ale co bys třeba chtěl?"

"Já vlastně ani nevím." zapřemýšlel jsem. "Jestli nebudeš mít čas, tak nemusíme nic dělat nebo jen něco nenáročnýho, procházka nebo tak. Dá se to brát jako rande, ne?" zeptal jsem se ho a povytáhl obočí.

"Tak dlouho tam zase nebudu." usmál jsem se na něj. "Tak rande, jo? Hmmm... přál sis někdy někam jít?" Moc rád mu splním přání.

"No... vždycky jsem chtěl jít na pouť..." odmlčel jsem se chvíli."...ale to je asi moc dětinský." povzdechl jsem si. Když jsem byl malý, všechny děti chodily na pouť, jen já tam nikdy nebyl. Rodiče tam se mnou samozřejmě odmítali jít, a když už jsem si sehnal peníze, u pokladny mě vyhodili, že můžu jít jenom s dospělým.