Keep Calm&Love Senpai

47. kapitola

Šli jsme bok po boku a i když jsem byl rád, že jsme spolu, prostě to nebylo ono, když jsme se tady nemohli chovat tak, jak by jsme chtěli, ale věděl jsem, že to jinak nejde, alespoň ne teď. Rozhlížel jsem se kolem sebe a uvědomoval si, kde se mi co stalo. Většinou to nebyly zrovna veselé vzpomínky, ale našlo se tam i pár těch hezkých. "Hele, tamhle je ta kočka, co jsem krmil v parku." ukázal jsem na mourovatou kočku sedící na betonovém sloupku. Došli jsme k ní a já jí hned začal hladit. Trochu mě bodlo u srdce, když jsem si vzpomněl, jak jsem se ten den dozvěděl, že Ikimovi uhořela žena s dcerkou a jak jsem mu celou tu událost svým jednáním připomněl.

Musel jsem se usmát, když na kočku ukázal a rozešel se jejím směrem. Bez zaváhání jsem šel za ním a pozoroval, jak ji hladí. "Vypadá to, že bude mít brzy koťata." poznamenal jsem, když jsem viděl její břicho. Je taky možný, že ztloustla, ale o tom jsem upřímně pochyboval.

"No jo, asi jo." přikývl jsem a pohladil ji po boku. "Ne asi, určitě. Dej sem ruku." chytil jsem ho za zápěstí a ruku mu přiložil na bok kočky, kde jsem měl před chvílí ruku já. "Cítíš to?" zeptal jsem se ho s mírným nadšením.

"Cítím." usmíval jsem se a ze zvědavosti posunul ruku pod kočku, ale to už se jí nelíbilo a zaryla své drápy i zuby do mé ruky. Sykl jsem bolestí, ale ruku nevykroutil. "Promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Neboj." omlouval jsem se kočce a volnou rukou jí začal hladit po hlavě, dokud pomalu mou ruku nepustila a nezačala se zas lísat. Bylo mi jasný, že se jen bránila. Nemohla vědět, co bych udělal a mláďata si chrání každé zvíře. "Bojovná máma." uchechtl jsem se.

"Jo." taky jsem se uchechtl. "Myslíš, že má domov?" koukl jsem na Ikiho, který čičinu s úsměvem stále rozmazloval a ta se spokojeně lísala. Bylo vidět, že je nevymazlená. I když je pravda, že třeba Iseri by se mazlil pořád.

Zamyslel jsem se a pohladil kočku po hřbetě. "Myslím, že asi ne. A pokud jo, tak jí teda moc jídla nedávají." řekl jsem trochu posmutněle. "Mám rád zvířata. Není hezký, když se někdo o svého mazlíčka nestará." To mi zrovna kočka začala olizovat prsty a občas lehce kousla. Štípalo to, ale naštěstí toho po chvilce nechala.

Sledoval jsem tu roztomilou kopu chlupů s menším balvanem místo bříška a znovu ji začal hladit. "No a... nemohli by jsme ji vzít k sobě? aspoň do doby, dokud neporodí a nebudou se moct odstavit koťata." žadonil jsem. Věděl jsem, že nebude lehký se starat o takovou spoustu koček, až koťata vyrostou a budou ničit vše, na co přijdou, ale nechtěl jsem, aby vyrůstala na ulici. Mohlo by se jim něco stát a nejen jim, ale i jejich matce.

"Mmmm..." zamyslel jsem se. Taky jí tady nechci nechat, ale doma je Iseri. Jestli si nepadnou do oka nebo nebude jeden druhého ignorovat, můžou se vzájemně zranit. Pro kočku by to mohl znamenat potrat a pro Iseriho možná i smrt. Přeci jen je stále o dost menší, než ta kočka. "Rád bych ji vzal. Ale jestli se začne prát s Iserim budeme jí muset nechat venku." oznámil jsem mu.

"Jo. Za zkoušku to stojí." přikývl jsem s úsměvem. Byl jsem rád, že svolil, i když tím nebylo úplně vyhráno, protože to musí svolit i Iseri a tahle kočičí slečna. Vzal jsem ji do náruče, ale s tou největší opatrností, aby se nebála, že jí chci něco udělat a taky, abych neublížil ještě nenarozeným koťátkům. Hned jsme zamířili domů a já se cestou modlil, aby vše klaplo a my ji nemuseli nechat na ulici.