Keep Calm&Love Senpai

25. kapitola

Ahojky!
Tato kapča je kratší, tak doufám, že vám to nebude moc vadit a přesto si ji užijete :)

Nakonec jsem snědl vše, co jsem měl na talíři, i když jsem se musel přemlouvat takřka ke každému soustu. Opláchl jsem talíř a mezitím Iato zavolal do nemocnice a zjistil, že Ikima klidně můžeme již navštívit. Neváhali jsme ani vteřinu, nastoupili do auta a za chvíli už procházeli jednou z nemocničních chodeb a hledali jeho pokoj. "Tady by měl ležet." ukázal jsem na jedny z dveří a se zaklepáním vstoupil opatrně dovnitř. "Iki!"zvolal jsem radostně a vrhl se k němu.

Zrovna jsem si pohrával s kusem peřiny a přemýšlel, kdy asi pojedu domů, když v tom se ozvalo zaklepání a zpoza dveří vykoukl Yuu. Ani jsem nestihl nic říct a už se přiřítil ke mně. "Ahoj Yuu." pozdravil jsem ho s lehkým úsměvem. Byl jsem moc rád,že ho vidím, ale vypadal teda strašně.

"Jak se máš? Je ti dobře? Už víš, kdy tě pustí?" začal jsem chrlit jednu otázku za druhou, ale nakonec jsem mu skočil kolem krku. "Hrozně jsem se bál."

Yuu mě doslova zavalil otázkami. Trochu mě to vyvedlo z míry, protože jsem nevěděl, na co odpovídat dřív, ale nakonec mě objal kolem krku. Usmál jsem se a taky ho obejmul. "Teď už se mám dobře." Byl jsem trošku rudý, protože jsem věděl, že mám na sobě jen tu peřinu, ale byl jsem přikrytý celý až na ramena, takže nic tak strašného. Zatím opodál se o zeď opíral Iato a usmíval se. Lehce na mě kývl na pozdrav. "Nechám vás si popovídat. Ještě musím mluvit s doktorem ohledně té látky." a odešel. Pak jsem Yuua pohladil po vlasech. "A co ty? v pořádku?"

Odtáhl jsem se a usmíval se. Věděl jsem, že si musel projít peklem, ale teď už je to pryč a vše je zase v relativním pořádku. "Teď už jo." usmál jsem se. "A díky tobě jsem se vyhnul testu z biologie." rýpnul jsem si do něj, protože jsem zkrátka nemohl jinak.

"Ts." cvrnkl jsem ho lehce do čela. "Neboj, to si dopíšeš." usmál jsem se a se syknutím se aspoň trochu posadil. Mohl jsem tak s pokrčenou nohou schovat tu obludu mezi nohama.

"Jistě, jistě." uchechtl jsem se a posadil se na židli, která byla hned vedle postele. "Už víš, kdy tě pustí? Nechci být na víkend sám doma." Všiml jsem si, že s největší pravděpodobností je nahý a okamžitě jsem si vzpomněl na včerejší ráno. Raději jsem tomu nevěnoval moc pozornost a snažil se nad tím nepřemýšlet, protože jinak bych zase okamžitě zrudnul.

"Mohli by už dnes. Jsem tady vlastně jen proto, že neví, co mám v krvi. Ale to se za chvilku dozví, takže bych mohl být doma." usmál jsem se na něj. Chtěl jsem si zas lehnout a ulevit tak svému pozadí, ale nedovolil jsem si to.

"Co? ona tě něčím nadopovala, či co?! Přísahám bohu, že jestli jí ještě v životě potkám..." začal jsem zase nadávat. "No, ale vypadáš v pohodě, tak jaký je problém?" zeptal jsem se trošku nechápavě, když jsem se zase uklidnil.

Jen co začal nadávat jsem si povzdechl a počkal, až se uklidní. Pak jsem začal odpovídat. "Něco mi bodla do krku." sáhl jsem na místo, na kterém šla dobře vidět dírka po injekční stříkačce. "No a ten problém..." děsně jsem zrudl a radši zabodl pohled do země. Bylo to tak trapný!!