Keep Calm&Love Senpai

59. kapitola

Máme tu pokračování, tak doufám, že jste se těšili a užijete si ho ^^

Vyučování probíhalo překvapivě dobře. Den byl fajn, až na občasné pořvávání na děcka na chodbách. Ve školní jídelně byla výjimečně dobrá polévka, a tak jsem si jí dal a byl si dokonce i přidat. Po jídle jsem byl zjistit, jestli mám Yuuovi donést další učení nebo úkoly. Myslím, že pro jeho radost, je jeden úkol z matiky fajn.

S rukou přiloženou přes tričko a mikinu na ráně jsem došel domů, kde jsem si břicho šel hned ošetřit. Ne, že bych zrovna dvakrát věděl jak, ale tak dezinfekcí, která pálila, jak čert a velkou náplastí snad nemůžu nic zkazit, ne? Ještě předtím jsem si ale musel břicho opláchnout, protože z té rány začala téct krev, a tak mi zašpinila triko, které jsem rovnou hodil do popelnice. Přeci nebudu riskovat, že ho Iki najde a bude se vyptávat. Došel jsem do svého pokoje, kde jsem si lehl na postel a oči si zakryl rukama. "Bože, já jsem takový idiot!" nadával jsem sám sobě a nějakou dobu prostě jen ležel. Uvědomil jsem si, že jsem najednou dostal zase chuť na něco, na co jsem si v poslední době ani nevzpomněl... cigarety. Kouřil jsem hlavně tehdy, když jsem byl v nervu, což jsem byl do té doby, dokud jsem se nedostal k Ikimu, pořád. Od té doby jsem ale neměl potřebu, až teď. Až teď, když se bojím, co se stane, když to zjistí. Pošle mě do nemocnice a nechá mě tam, dokud se mi to nezahojí, určitě. Navíc to bude znamenat, že jsem ho zklamal a to jsem nechtěl... i když tomu tak vlastně ve skutečnosti bylo. Neposlechl jsem ho. S bolestným zaskučením jsem se zvedl z postele a ze školní tašky vyhrabal krabičku cigaret. Chvilku jsem přemýšlel, jestli si vážně mám nebo nemám zapálit, protože jsem věděl, že ani tohle by se Ikimu nelíbilo, určitě by si myslel, že jsem prostě slaboch. Nakonec jsem ale stejně skončil u otevřeného okna s cigaretou u huby. Kurva!

Už jsem chtěl jít domů, ale vzpomněl jsem si, že je úterý a tím pádem mám na krku poškoláky. Ach jo, tak jsem se těšil na Yuua. Jen jsem si povzdechl a vyrazil do třídy, kde ti žáci měli být. Celou hodinu mi hráli na nervy a nejednou jsem je málem seřval. Možná ten úkol napíšu za Yuua jen proto, aby se se mnou po tomhle dnešním hororu mazlil.

Vykouřil jsem ještě další dvě cigarety, než jsem zavřel. Pak už jsem krabičku hodil zpátky do báglu. Už byl čas, kdy se měl vrátit Iki domů a já byl z toho pořád nervóznější a nervóznější. Nejdříve z toho, že jsem se bál, že by mohl zjistit, co jsem provedl, ale postupně jsem se o něj zase začal bát a jančit, kde je, protože se mi samozřejmě hned vybavilo to, jak místo toho, aby byl doma, byl uvězněný Miou. Vzal jsem tedy telefon a napsal mu esemesku, jestli je v pořádku.

Zbývalo přibližně čtvrt hodiny do konce mé práce, když mi v zadní kapse zabrněl mobil, čehož jsem se lekl a na židli si prudce poposedl. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Jen jsem mobil vytáhl s úmyslem schovat ho do stolu, ale neudělal jsem to když jsem si všiml, že napsal Yuu. Musel jsem se usmál, ale hned na to mě sevřely obavy. Proč by mi psal do školy? stalo se něco? Rychle jsem zprávu otevřel a po přečtení mi spadl kámen ze srdce. Hlupáček můj. Přejel jsem pohledem žáky, kteří mě opravdu vůbec nevnímali a to se teď hodilo. Rychle jsem Yuuovi odepsal: "Hlupáčku můj, jsem ještě ve škole. Mám na krku poškoláky. Ale už teď se moc těším na tebe. Do půl hodiny jsem doma." A zprávu jsem odeslal.

Netrpělivě jsem čekal a doufal, jestli mi přijde esemeska, které jsem se naštěstí dočkal. Okamžitě se mi obrovsky ulevilo, ale netrvalo dlouho a úlevu nahradil opět obrovský strach. Potřeboval jsem se ho ale zbavit a být zase v klidu, protože jinak by mu určitě došlo, že není něco v pořádku hned, jak by mě viděl. Měl jsem na to ale pouze nanejvýš půl hodiny, což mi ale taky moc nepomohlo. Nakonec se mi to ale přeci jen podařilo.