Keep Calm&Love Senpai

11. kapitola

Probudil jsem se v teplé posteli a chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde to jsem.
"Tak už jsi vzhůru." zaslechl jsem ženský hlas, ke kterému jsem se pokusil otočit, ale moc mi to nešlo.
"Lež v klidu, zavolám k tobě doktora." Nic jsem na to nestačil říct, protože hned zmizela za zavírajícími se dveřmi z mého pokoje. Několik minut na to se u mě objevil doktor, který mi oznámil, že jako zázrakem jsem neměl nic, kromě ruky, zlomeného a i vnitřní poranění se mi naštěstí vyhnula. Asi nejvážnější, co jsem utrpěl, byl lehký otřes mozku a nehezké podlitiny.

Jako zázrakem jsem nakonec v autě usnul, ale ne moc klidně. Zdálo se mi o tom, jak jsem Yuuovi otevřel dveře, ale že mi do rukou spadl celý zakrvácený a nakonec mi v náruči umřel. Když jsem se probral, tak jsem se rychle narovnal a uvědomil si, že brečím. Chvilku jsem zůstal klidně sedět a rozdýchával to, ale nakonec jsem si pořádně utřel oči a šel do nemocnice. Sotva otevřeli, a já už jim tam nakráčel jako přívalová vlna, pevně rozhodnutý najít si doktora a navštívit Yuua.

"Pane doktore, je tu nějaký muž, který chce jít navštívit tohoto pacienta, ale nechce pochopit, že nejsou návštěvní hodiny." vešla do pokoje opět sestra.
"Jen ho pusťte dovnitř, rád bych si s ním promluvil." odpověděl doktor. Že by to byl Ikimo?

Dost dlouho jsem se dohadoval s jednou sestřičkou ohledně toho, že ještě nemůžu navštívit Yuua, dokud nakonec neřekla, že se zeptá doktora. Tak jsem čekal na chodbě do té doby, než pro mě přišla. Byl jsem rád, že mě nakonec za ním dovedla. Už jsem k němu chtěl jít, ale cestu mi tak trochu zastoupil doktor.

"Chvilku počkej, jen si ním promluvím, ano? Pak vás tu nechám o samotě, ať si můžete popovídat." mrkl na mě a vydal se na chodbu za Ikimem. Doufal jsem, že mu jen řekne, jak na tom jsem a nebude chtít řešit, proč na tom tak jsem.

Byl jsem hodně roztěkaný, ale doktora jsem si vyslechl, vše důležité s ním pořešil a zas jsem dal náklady na sebe. Pak už jsem mohl jít za Yuuem, u kterého jsem byl snad skoro ve stejný okamžik, ve který mě doktor pustil. Chtěl jsem se zeptat na tolik věcí ale nějak mi žádná otázka nešla vyslovit. Připadal jsem si, jako by mě někdo dusil, tak jsem aspoň Yuuovi opatrně stiskl tu zdravější ruku.

Měl jsem radost, když jsem ho uviděl vstupovat do pokoje. "Ahoj. Vypadáš...no, zajímavě. Radši to nebudu ani komentovat." usmál jsem se na něj. Měl zarudlé oči a pod nimi pěkné pytle z nevyspalosti. Musel jsem mu přidělávat pořádné problémy.

Když promluvil, i když do mě zas rejpal, spadl mi kámen ze srdce a já se usmál. "Ty máš co povídat. Jen se na sebe koukni, ty vtipálku." Pak jsem ale zvážněl. "Je ti jasný, že takhle to nejde, že se to bude muset řešit, že ano?"

Zasmál jsem se, i když mě pořád všechno bolelo, ale už to nebylo tak strašné, jako den před tím. Jenže když zvážněl, úsměv mi zmizel a já sklopil zrak. "Jo, já vím." špitl jsem a nevědomky mu ruku lehce stiskl. Věděl jsem, že tohle už nikdo jen tak nenechá být, ale už jsem toho tyrana, kterého jsem ještě donedávna nazýval otcem, nechtěl nikdy vidět a domníval jsem se, že to asi nebude tak úplně možné.

Bylo mi ho opravdu líto, musel si projít peklem. Když mi lehce stiskl ruku, tak jsem se odvážil a chytil ho i druhou rukou. "Musíš mi říct, co všechno se dělo. A pak taky, jestli se s otcem chceš vůbec vídat. Jsem ochotný se o tebe postarat, ale aby to vyšlo, budu muset tvého otce dostat za mříže, což..." Celého jsem si ho prohlédl a zas se pozastavil nad tím, jak krutý musí jeho otec být. "...což by neměl být problém."