Keep Calm&Love Senpai

27. kapitola

Zdravíčko ^^
Přináším slíbenou včerejší kapču, po které bude následovat další za dnešek, takže se máte na co těšit :P

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mi ta námaha stojí za to, ale nakonec jsem se pracně natáhl pro ovladač a začal projíždět kanály. Našel jsem nějakou komedii. "Třeba tohle?"

"Třeba tohle." Jednou rukou jsem Yuua objal a druhou jsem si dal za hlavu.

Spokojeně jsem se uvelebil a začal sledovat televizi. Jenže mě to nějak moc nebavilo, a tak jsem stočil pozornost znovu k Ikimu. Lehce jsem mu jezdil konečky prstů nejdříve po části paže, kterou mě objímal, ale pak jsem se přesunul na jeho bok, po kterém jsem jezdil tam a zpět a občas tam vytvořil nějaké kolečko či vlnku.

Spokojeně jsem sledoval telku, ale pak se Yuu asi začal nudit a jezdil mi prsty po ruce a boku. Trošku to lechtalo, tak jsem se zakroutil a usmál. "Copak Yuuu??"

"Vůbec nic." zavrtěl jsem lehce hlavou a znovu mu přejel po boku. "Tohle mě baví víc." usmál jsem se a podíval se mu do očí.

"Mhhh..." zase jsem se lehce zakroutil. "To šimrá."

Uchechtl jsem se. "A o to mě to baví víc." vyplázl jsem na něj provokativně jazyk.

"Tsss, to ti vrátím." uchechtl jsem se a chytil ho pevně za boky.

"Hm? a jak?" povytáhl jsem obočí a dál mu hleděl do očí (země bude poeta xD ).

Jen jsem se zákeřně usmál a pořádně ho stiskl v objetí. "Plyšááku!!"

Tenhle jeho úsměv se mi nelíbí, pomyslel jsem si, ale v tu chvíli mě už pevně objímal. "Neee, já nejsem plyšák!" protestoval jsem, ale přitom se smál.

"Anoooo, jsiii." a začal jsem se s ním houpat ze strany na stranu jako s miminem.

"Neee." kňoural jsem pořád víc a teď už se snažil od něj i vymanit, ale to bych měl snad i větší šanci vyhrát v loterii. "Počkej, si na tebe něco vymyslím."

Zastavil jsem se a zasmál. "A co jako?? Jsi tak malinkýý." dal jsem mu rychlou pusu.

"Umh... ale taky šikovný, nezapomínej na to." upozornil jsem ho se stále provokativním úsměvem.

"Jasně, jasně. Mrňousku." usmíval jsem se a zas stisk uvolnil.

Jen jsem si povzdechl a dál to neřešil. Řekněme, že jsem si zvykl. Chvilku jsem zase sledoval televizi, ale vůbec jsem ji nevnímal. Přemýšlel jsem nad tím, jak se během okamžiku celý můj život změnil a jak dobře se teď mám. Jenže pak mě začalo děsit něco, nad čím jsem vlastně předtím ani nepřemýšlel. "Iki?"odmlčel jsem se. "Co se stane, když... když se z toho nějakým způsobem můj otec vykroutí? Vím, že to není pravděpodobné, ale co když jo. Co se pak stane? Musel bych zpátky k němu?" Byla to děsivá představa a i když téměř nereálná, bál jsem se jejího vyplnění.