Keep Calm&Love Senpai

85. kapitola

Tady máte slíbené pokračování. Užijte si čtení :)

Vzal jsem si na sebe tepláky a triko s dlouhým rukávem, protože mi byla trochu zima. Hned na to jsem si zašel něco ulovit do ledničky, protože jsem měl trochu hlad.

"Nemám něco malého vytvořit?" zeptal jsem se pobaveně, když jsem načapal Yuua s hlavou v ledničce.

Otočil jsem se k němu a podezřívavě si ho prohlédl. Nejdřív jsem to chtěl okamžitě zatrhnout, ale rozmyslel jsem si to, protože vaření není nic extra namáhavého a navíc si nebude připadat, že mu všechno zakazuju. Zároveň bude zaměstnaný, takže z toho nic nedělání nebude ani tak nervózní a k tomu všemu mu v tom vaření můžu pomoct, takže... proč ne? "No, jestli se ti chce." pokrčil jsem rameny a nechal ho nahlédnout do ledničky, aby věděl, co si můžeme uvařit.

Nevěřil bych, že by mě to mohlo tak potěšit, ale rozzářily se mi oči a já rychle zapojil mozek, abych něco vymyslel. "Jo chci!" Nahlédl jsem do lednice i špajzky vedle a pak se otočil na něj. "Lasaně? chtěl bys?" zeptal jsem se ho po překontrolování našich surovin.

Bylo vidět, že mu to udělalo opravdu radost, že se může nějakým způsobem zaměstnat a já se nad tím musel usmát. "Jasně, klidně. Můžu ti nějak pomoct?" nabídl jsem se okamžitě bez jakéhokoliv váhání.

"Jestli chceš, tak můžeš rozválet listové těsto." usmál jsem se, vytahal vše potřebné a začal s prací. Jo! aspoň nějaká činnost.

"Doobře." Moc dlouho jsem nečekal a jakmile vyndal vše potřebné, začal jsem válet těsto, jak řekl. Nevěděl jsem přesně, jak má být tlusté, tak jsem se Ikiho raději ptal, abych to neuválel třeba moc a nemusel začít od znova a tím ho nezdržoval.

Práce nám šla od ruky a nejen, že teď něco dělám ale dokonce se za chvilku nadlábnu.

Kuchyní se už začínala linout krásná vůně téměř hotového jídla a mně se už sbíhaly sliny. Všiml jsem si, že i Iki je na tom podobně a navíc je spokojený, že mohl něco dělat.

Pěkně to vonělo a já se nemohl dočkat, až to bude, takže když už byl čas vyndat naší dobrotu z trouby, spokojeně jsem se usmál a vyndal to. Oběma jsem nám nandal, talíře dal na stůl i s příbory a posadil se. "Dobrou chuť." broukl jsem.

"Dobrou chuť." oplatil jsem mu, když už jsme seděli u stolu a měli před sebou jídlo. Na nic jsem už nečekal a hned si dal první sousto do pusy. "Je to výborný." pochválil jsem mu to, když už jsem měl prázdnou pusu.

Jen jsem se usmíval a když už jsme dojedli, umyl jsem nádobí. "Co teď?" zeptal jsem se stále čilý.

Rukou jsem si přejel po břiše a spokojeně zamručel. "Co teď?" zopakoval jsem po něm a začal rychle přemýšlet. Co bychom mohli dělat, ale přitom to pro něj nebylo nic náročnýho? Chvilku mi to trvalo, než mě něco napadlo, ale ani ten nápad se mi vůbec nelíbil. Učit se. Opravdu jsem nechtěl navrhnout zrovna tohle, ale nenapadalo mě opravdu nic jiného, čím by se mohl zabavit a neudřít se přitom k smrti, takže se asi budu muset obětovat. "Pomůžeš mi s učením?" zeptal jsem se tedy nakonec, ale z mého hlasu bylo poznat, že mi to je proti srsti.