Keep Calm&Love Senpai

52. kapitola

Takže... včera se mi podařilo sice dokopat k opravení textu na kapitolu, jenže jsem se už nedokopala k tomu rozhodnutí, kde kapitolu ukončím xD  a i teď jsem měla co dělat, abych se k tomu dokopala, takže dnes asi už moc nepočítejte s tím, že bych přidala kapitolu xD  Navíc můj milý wattpad mi to vůbec neulehčuje, protože mi buď maže mezery, řádky, či dokonce odstavce, takže se musím s tím tady ještě půl hodiny prát, než vůbec to je v nějaké zveřejnitelné podobě.
No, tak jsem si postěžovala a tady je slíbená kapča xD

Zavrtěl jsem se a pomalu začal otevírat oči. Nejdřív jsem se usmál, protože jsem byl zase přitulený k Ikimu, ale když jsem pomalu pohledem doputoval k jeho tváři, došlo mi, že něco není v pořádku. Se značnou nervozitou a strachem jsem se podíval směrem ke dveřím, kam byl zahleděný a úplně jsem ztuhl. Sakra! tohle se nemělo stát! jsem idiot! Otevřel jsem pusu k tomu, abych něco řekl, ale nic mi z úst nevyšlo a já se jen podíval na podobně, jako já, šokovaného Ikima a znovu zpátky na Iata. Bál jsem se, co přijde. Opravdu se mi podařilo zase něco tak úžasně zkazit?  

Zaregistroval jsem, že Yuu už se vzbudil, ale neodvážil jsem se Iata spustit z očí, když v tom mi snad málem vyskočilo srdce z hrudi, když se pomalým, nebezpečným krokem rozešel k nám. Odsunul jsem od sebe Yuua a byl připravený Iata jakkoliv zastavit. Už to vypadalo, že po sobě oba vystartujeme, ale v ten okamžik se Iatovo vražedný pohled změnil v úšklebek. Zmátlo mě to, takže jsem mu nezvládl v ničem zabránit. Všechno to bylo tak rychlý. Nejdřív si podivně klekl nade mě, a pak se přetočil na záda tak, že byl mezi mnou a Yuuem. Oba nás jednou rukou objal kolem krku a přisunul blíž k sobě.
"Sluší vám to, vy paka." zasmál se najednou a ukázal nám na mobilu fotku, jak ještě spíme.  

Úplně mi tuhla krev v žilách, když se k nám začal přibližovat. Uvědomil jsem si, že čím blíž je u nás, tím víc se můj dech zpomaluje, až jsem ho nakonec úplně zatajil. Přikrčil jsem se trochu pod peřinu a možná jsem se začal lehce i klepat. Byl jsem připraven na nejhorší, když v tom úplně změnil výraz a já fakt nechápal, co mám teď očekávat. Svalil se mezi nás a v tu chvíli mi bylo jasný, že nic z toho, co se mi právě odehrávalo v hlavě, se nestane a tím se mi až neuvěřitelně ulevilo. "Kruci Iato! já málem dostal infarkt!" vyjekl jsem najednou, ale pak se začal smát. Ukázal nám fotku, jak nás vyblejsknul, když jsme ještě spokojeně spali. Myslel jsem, že se na místě propadnu.

Nikdy bych si nemyslel, že bych mohl omdlet, ale teď jsem k tomu upřímně neměl daleko. Když jsem se z předešlého strachu a nervozity uvolnil, přišel podivný pocit nevolnosti. Celé moje tělo náhle ochablo. Podivně se mi rozostřil zrak a prostě jsem přes Iatovu ruku hlavou visel jako hadrová panenka.
"Hej? chlape jsi v pohodě?" zatřásl se mnou Iato a já se v tu chvilku zhluboka nadechl a rozkašlal se. Iato mi pomohl se posadit a já se začal rozdýchávat. Jo aha. Já do teď nedýchal... no stane se.
"Ježiš ty jsi se chtěl rvát?" zeptal se zmateně Iato. On jediný věděl, že mám v blbém zvyku těsně před rvačkou, o které vím, nedýchat.

Moc jsem nechápal, jakou souvislost má rvačka s Ikiho nynějším stavem, ale rozhodl jsem se to teď neřešit. "Dobrý Iki?" zeptal jsem se starostlivě a taky se posadil.

"Jo, dobrý." řekl jsem po chvilce, když už jsem se vydýchal. Pak jsem na Iata hodil naštvaný pohled, zatímco on se nevinně usmál a strčil mi opět fotku pod nos.
"Je kráááásná!! nemůžeš mě zabít!" zasmál se. Musím uznat že fotí pěkně."....pošleš mi to?" zeptal jsem se ho po chvilce přemýšlení a on mi na to s radostí kývl.