Keep Calm&Love Senpai

37. kapitola

"Ahoj?" pozdravil jsem ji dost nejistě a hleděl jsem na ni se zdviženým obočím. Byla to jedna z mých spolužaček, Megumi myslím.
"Ehm, potřebuješ něco?" zeptal jsem se, když si ke mně přisedla. Byl jsem docela zmatený.
"Ne, nic." odvětila mi bez nějakého většího zajmu. Teď jsem nechápal ještě víc. Proč by za mnou prostě jen tak přišla?
"Chtěla jsem si s tebou jen popovídat." pokrčila rameny.
"Aaaaha. Fajn, tak můžeš mi říct, proč se na mě všichni pořád tak dívají?" zeptal jsem se trochu váhavě po chvíli ticha, ale doopravdy mě to zajímalo, ale nad tím se z nějakého důvodu pousmála.
"Rozneslo se tady to s tvým otcem, a že teď bydlíš s třídním. Je to pravda?" zeptala se zvědavě a já přikývl.
"No jo, je to pravda. Jsem mu vážně vděčný, protože bez n..."
"Miluješ ho? Chodíte spolu?" skočila mi do řeči a mě tím docela překvapila. I přes to, že to byla pravda, zachoval jsem chladnou hlavu a jen se nad tím pousmál.
"Takže tohle si teď všichni myslí?" zeptal jsem se pobaveně.
"Ne, to si myslím já. Jen blbec by si toho nevšiml, což, jak se ukázalo, jsou nejspíš všichni tady ve třídě. Včera jsi za ním každou přestávku chodil do jeho kabinetu a navíc... jak jinak chceš vysvětlit ten cucflek." ukázala na malý flíček na krku, o kterém jsem si myslel, že jsem ho ukryl pod svou šálu, kterou jsem s oblibou nosil. Hned jsem ztuhl a jí se na tváři objevil vítězný úsměv.
"Neboj, nikomu to neřeknu."

Potom, co Yuu odešel do školy, jsem si sedl do kuchyně a začal si plánovat, co budu dělat. Asi po půl hodině jsem se pustil do úklidu celého domu, což mi trvalo kolem dvou hodin. Potom jsem si zajel pro nový mobil, se kterým jsem Yuuovi rovnou poslal SMS s mým číslem. Snad má vypnutý zvuky, pomyslel jsem si a když jsem byl zas doma, začal jsem vařit vývar na polévku.

Zazvonilo na hodinu a do třídy vešel učitel, tak se i Megumi odebrala opět na své místo. Po hodině se ale zase ke mně přifařila a opět si se mnou začala povídat. Byla docela fajn, tak mi to ani vůbec nevadilo, aspoň mi ten čas rychleji utíkal. Během jedné z hodin mi přisla smska od Ikiho a já samozřejmě neměl vypnutý zvuk, ale naštěstí tam ještě nebyl učitel, takže jsem neměl ani žádný problém a mohl jsem si jeho číslo rovnou uložit.
"Co máš s tou rukou? V pátek jsi přišel se sádrou." zakoukala se na mou obinadlem ovázanou ruku, když už jsme byli společně na cestě do papírnictví. "Mám to zlomené, ale nemohl jsem tu sádru vystát, tak jsem se jí zbavil. Takhle s tím můžu normálně fungovat a ani mě to nebolí." odvětil jsem jí bez jakéhokoli velkého zájmu. Nakoupil jsem si potřebné věci, rozloučili jsme se a já konečně zamířil za Ikim domů.

Připadám si jak ženská. Polévka je hotová, v pořádku. Ale já musel ještě udělat bábovku a štrůdl?! jako opravdu?! Když to bylo hotové, raději jsem odešel z kuchyně, Bůh ví, co bych ještě udělal, a zamířil si to do koupelny, kterou jsem se neobtěžoval ani zamykat a naložil jsem se do teplé vody, ve které jsem měl v plánu relaxovat. 

"Jsem doma!" zvolal jsem radostně, když jsem vešel do dveří. Všude bylo ticho, cítil jsem jen nějakou vůni z kuchyně. Došel jsem se tam podívat a musel jsem se pro sebe zasmát, když jsem tam našel bábovku se štrůdlem a ještě uvařenou polévku. Z toho všeho jídla jsem dostal hlad, tak jsem si hodil věci do pokoje, převlíkl se a měl v plánu se jít okamžitě najíst. Ale kde je ten Ikimo? Podíval jsem se ještě do ložnice a pracovny, ale když už ani tam jsem ho nenašel, mávl jsem nad tím rukou. Nejspíše se někde zdržel nebo tak něco, vcházel jsem s touto myšlenkou do koupelny, abych si ještě umyl ruce. "Eee, tady jsi." zamrkal jsem překvapeně. Dobře, mohlo mě napadnout, že bude třeba v koupelně. "Promiň, už mizím. Jedl jsi nebo chceš nandat jídlo?" zeptal jsem se už na odchodu.