Keep Calm&Love Senpai

16. kapitola

Až najdu Yuua, má se na co těšit. Běžel jsem co mi nohy stačily, ale najednou z uličky vyšly tři osoby, které jsem hned poznal. Bavily se mezi sebou, takže je jasné, že tohle je jen blbá náhoda, ale už teď vím, co se bude dít. Neubrzdil jsem to a chvilku na to už jsme byli všichni na zemi. "Hele chlapi, to je on! ten zkurvenej fízl!!" oznámil jeden z nich ostatním, a než jsem se stihl zvednout, už mě vtáhli do uličky a tam do mě bili hlava nehlava čímkoliv, co bylo po ruce. Když si mysleli, že jsem v bezvědomí, přestali, ale to jsem jednomu z nich vyrval tyč z ruky a všechny si je podal. Prali jsme se dlouho a dvakrát jsem to dostal prknem mezi nohy. Po chvilce odpočinku jsem zavolal anonymně na policii a řekl jim o těch třech, které jsem kdysi zabásl. Měl jsem potrhané a špinavé oblečení, prokousnutý ret a na čelo mi taky začala stékat kapka krve. Za pár minut jsem dorazil domů, ale nikde nikdo, jen pitomý vzkaz. To je opravdu vše, na co se zmohl?!

Stál jsem před menším domkem s opraskanou omítkou a vzpomínal na minulost. Chtěl jsem okamžitě zmizet z města, ale hrozně jsem zatoužil ještě naposledy vidět domov, ve kterém jsem vyrůstal. Nevím proč, když jsem tu nezažil vůbec nic hezkýho, ale něčím pro mě prostě ta barabizna byla důležitá. Možná proto, že mi připomínala ty nejhorší časy mého života a já si tím uvědomil, že teď se mám vlastně krásně, vždyť jsem prakticky volný. Nebo to je možná taky proto, že jsem prostě retardovanej pošuk. Postupně jsem prošel všechny místnosti, ale u sebe v pokoji jsem se přeci jen zdržel. Lehl jsem si na postel a hleděl ze střešního okna, které bylo nade mnou, jako jsem to dělal den co den sedmnáct let.

Snad stokrát jsem si ten posranej vzkaz přečetl. Všechno se ve mně s každým slovem víc a víc stáhlo, až jsem to nakonec nevydržel. Zhroutil jsem se na kolena a začal brečet stejně nahlas a bezmocně, jako tehdy, když hlas mé ženy i dcery v ohni utichl. Chytil jsem se za vlasy a pevně je stiskl. To mě to opravdu tak vzalo? proč? ptal jsem se sám sebe, ale najednou mi to došlo. Potom všem jsem k němu cítil víc, než přátelství. Bál jsem se o něj a strachoval se, protože mě přitáhl svými pravými city. Jeho pravé já jsem začal milovat, aniž bych si toho všiml. A teď? teď je pozdě, jsem zas úplně sám. KURVA!!! CHLAPE SEBER SE!! zanadával jsem si a vstal ze země. Začal jsem volat Iatovi, aby spustili pátrání po Yuuovi, ale aby, až ho najdou, ho dovezli mně. Zatím jsem se sám také vydal hledat.

Vůbec nevím, jak se mi to podařilo, ale usnul jsem a ze spánku mě vytrhl až něčí hlas. "Yuu, prober se." mluvil ke mně kdosi mírným hlasem, který mi byl povědomí. Zamžoural jsem a poznal Iata, Ikimova přítele a policistu. Co ten tu dělá? "Konečně jsme tě našli. Ani nevíš, jak Ikimo šílí strachy." pravil s úsměvem na rtech a přiměl mě vstát. "Jsi v pořádku, nebolí tě něco?" ptal se a já jen kýval hlavou na souhlas či nesouhlas. "Tak jo, zavezeme tě domů. Pojď za mnou." přikázal mi a já díky rozespalosti a menší dezorientaci ho následoval jako nějaký zombík. Až v autě jsem se pořádně probral a uvědomil si, co se to právě odehrálo, ale neměl jsem už šanci jakkoli odporovat.

Po městě jsem chodil jako nasraný býk a to roztrhané oblečení, krev a špína mi také na kráse moc nepřidávaly. Ano, byl jsem hodně nasraný. Všichni se mi obloukem vyhýbali a policajti, staří kolegové věděli, že v tomhle stavu jsem schopný zabíjet holýma rukama. V ruce jsem drtil mobil, a když zazvonil zvedl jsem ho. "Už ho vezu." ozvalo se a já hned běžel sprintem domů, kde jsem čekal mezi dveřmi. Za pár minut Iatovo auto zaparkovalo přede mnou. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem uviděl Yuua, ale tohle si sežere.

Auto zastavilo a já měl srdce snad až v krku. Věděl jsem, že teď nepřijde asi nic, co by se mi dvakrát líbilo, ale taky to nebude nic, co bych si nezasloužil. Pomalu jsem vystoupil z auta a ocitl se hned před ním. Ani jsem se mu nepodíval do obličeje, i bez toho jsem věděl, že je dost naštvaný. Taky jsem si ale všiml rozervaného a špinavého oblečení, co měl na sobě, místy byla dokonce i krev. Co kruci prováděl? Věděl jsem ale jistě jen to, že teď tu nebudu já ten, kdo bude pokládat otázky, takže jsem raději dál mlčel a koukal do země.

Yuu už stál přede mnou a vypadal v pořádku. Zase se mi o trochu ulevilo. "Díky Iato. Prosím, už jeď." Měl jsem co dělat, abych mluvil klidně. "Můžeš mě pak o cokoliv požádat." Iato jen nejistě kývl, koukl na Yuua a odjel. V tu chvíli jsem ho pevně chytil za triko, vtáhl ho do domu, zavřel a zamkl. Vůbec jsem k němu nebyl šetrný, spíš naopak. Přirazil jsem ho ke zdi, silně ho chytil pod krkem a zvedl mu hlavu tak, že koukal přímo nahoru, tedy na mě, protože jsem se nad ním skláněl. Nutil jsem ho, aby mi celou dobu koukal do očí a spustil." CO SIS MYSLEL?! JSI VŮBEC NORMÁLNÍ?! ŽE ODEJDEŠ ZE ŠKOLY POCHOPÍM!! ALE TOHLE JSI POSRAL!! UVĚDOM SI, ŽE ZA TEBE NESU PLNOU ZODPOVĚDNOST A BUDU VŮBEC RÁD, JESTLI MĚ NEVYHODÍ Z PRÁCE!! KURVA JÁ SE TAK BÁL!!!" a v tomhle místě se mi zlomil hlas. Už jsem nemohl řvát a začaly mi proudem téct slzy, ale pořád jsem se tvářil nasraně a sledoval ho. Až po chvilce jsem oči zavřel a rozbrečel se naplno. Ale teď už štěstím, že je zpět a je v pořádku.

Čekal jsem, že bude naštvaný. Čekal jsem že bude hodně naštvaný. Ale že bude tak kurevsky nasraný, jsem už nečekal. Několikrát jsem zakopl o vlastní nohu, když mě za tričko táhl dovnitř a kdyby mě tak pevně nedržel, jistě bych se už válel na zemi. Bolestně jsem zaskučel, když mě přirazil ke zdi, protože se okamžitě ozvalo mé pohmožděné tělo. Donutil mě silou se mu dívat do očí, protože věděl, že jinak bych určitě hleděl do země. Okamžitě na mě začal řvát, na což měl plné právo. "I-Iki-mo... j-já se om-omlouvám..." vykoktal jsem polohlasně. Vím, že má slova nic nespraví, zvlášť, když jsou takto chabá, ale já se v tu chvíli na nic dalšího nezmohl.

Slyšel jsem jeho omluvu. Ještě chvíli jsem ho pevně držel u zdi, ale pak jsem si ho přitáhl do objetí a pevně ho stiskl. V tu chvilku, jakoby byl vztek pryč a já jsem promluvil konejšivým hlasem. "Dobře... ale už to nikdy, nikdy nedělej, jasný? Záleží mi na tobě a... mám tě rád... možná až moc." Při těch slovech jsem ho jednou rukou lehce hladil po vlasech.

Překvapeně jsem zamrkal, když mě objal a pevně jsem sevřel jeho roztrhanou košili mezi svými prsty. Chvíli jsem mlčel, a pak opět promluvil. "Ale já tohle nedokážu, nezvládnu to." Věděl jsem, že ho těmi slovy nepotěším a třeba se na mě znovu naštve, ale já mu to musel říct. Nezvládl bych mu slíbit to, co po mě požaduje. Možná mě dá do děcáku, ale tak ať, bude to tak asi lepší pro oba. On ode mně bude mít pokoj a já se nebudu muset trápit kvůli tomu, že ho budu mít pořád nablízku, ale nikdy nebude můj.

Jeho slova zabolela snad ještě víc, než jakákoliv kulka, která mě trefila. Zase mi začaly po tváři stékat slzy. "P-proč...? nejsem... do-ost hodný...? to... proto, že jsem... učitel?"

Odtáhl jsem se od něj a zakroutil hlavou. "Ne, jsi až moc hodný a je mi jedno, že jsi učitel." Přemýšlel jsem, jaká mám volit slova, ale nakonec jsem se rozhodl, že to řeknu prostě na rovinu, nebudu chodit kolem horké kaše. Asi se mi vysměje, ale to mi je jedno. "Nezvládnu se koukat, jak se kolem tebe někdo točí. Prostě jsem se do tebe zamiloval a nedokážu s tím nic dělat." třásl se mi hlas a na tvářích mi slzy také už znovu vytvořily mokré cestičky. "Pamatuješ, jak tě Mia pozvala na rande? Byl jsem vytočený z toho, že by jsi mohl být šťastný i s někým jiným." Fakt jsem nechápal, jak jsem to mohl doopravdy říct, ale strašně se mi ulevilo.

Tak tohle jsem od něj nečekal, ale byl jsem rád, že to řekl, protože už jsem se já nemusel bát toho, že by mě odmítl, a já byl  za dementa. Chytil jsem ho za bradu, sehl se až k němu a pomalu ho políbil. Jediné, co to kazilo, byl můj rozkouslý ret ale dalo se to přežít. Ten polibek jsem zbytečně neprotahoval pro případ, že by se mu to přeci jen nelíbilo. O kousek jsem se odtáhl a podíval se mu do očí.

Tak co, vyplatilo se čekání? A ano, musela jsem to useknout xD Zítra díl určitě přibude, jen nevím přesně kdy, ale určitě na vás nezapomenu, nebojte ;)