Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Mysterious creature

            Tehdy jsem tomu nevěřil, nikdo z nás tomu nevěřil. Dokud se to nestalo skutečností. Již od pradávna nám říkali, že princovi žijícímu v zámku se posílá oběť každý měsíc. Prý se nikdo nikdy nevrátil. Nikdo neví, co se s nimi stane. Dnes měli vybrat dalšího. Doufal jsem, že nebudu mezi nimi, nechci opustit svou rodinu, nechci k nějaké stvůře. Ano, bojím se.
Jmenuji se Timothy a žiji v malé vesnici uprostřed temných lesů, které jako by střežily zlověstné tajemství zámku na kopci. Moje rodina je vše, co mám, a představa, že bych je mohl navždy opustit, mě sužovala každou noc.
Když přijde měsíc do své nejtemnější fáze, celá vesnice mlčí v očekávání. Dveře domů jsou zavřené, oheň v krbech duní jako poslední přítel proti strašidelnému tichu. Dnes měli vybrat další oběť, a když moje jméno nebylo vyřčeno, pocítil jsem úlevu, ale také tíhu viny — proč já a ne někdo jiný? Přesto mě bolest a strach neopouštěly, protože vědět, že příští měsíc to může být někdo z mých blízkých, byla hrozná představa.
Pak přišli vojáci. Hledali mého mladšího bratra, Roberta. Byl vybrán. Jeho oči byly plné děsu, když ho odváděli pryč, ale stále hledal mou podporu. „Neboj se, přijdu pro tebe," zašeptal jsem, když mě chtěl obejmout. A tak jsem se vydal na cestu ke zámku, do srdce té temnoty. Každý krok mě bolel, ale touha zachránit bratra mi dávala sílu. Zámek byl obrovský, chladný, plný stínů a tajemství. Když jsem vstoupil do jeho haly, ucítil jsem podivný chlad, který pronikal až do morku kostí.
         Najednou se zpoza sloupů vynořil princ Peter. Měl na sobě tmavý plášť, jeho oči byly jako dva hluboké propasti, které mě pohlcovaly.
„Co tu děláš, smrtelníku?" zeptal se s chladným hlasem, který však nesl nádech bolesti. „Přišel jsem pro svého bratra," odpověděl jsem s jistotou, která se v mém nitru teprve rodila. Peter se zasmál, ale jeho úsměv nebyl radostný. „Proč bych ti měl tvého bratra vydat, je obětí.'' řekl výsměšně. ,,Vyměním se za něj, je ještě mladý.'' řekl jsem jakoby nic. On se jen uchechtl. ,,Ale no tak, oběti nejsou náhodné jsou vybírány aby...'' nenechal jsem ho domluvit. „Aby co? Aby ses stal monstrem? Aby ses napájel naší krví a ničil naše životy?"  Jeho oči ztmavly. „Já nejsem tím, čím mě lidé vidí. Jsem prokletý stejně jako ty. Život, který žiju, není životem. Jsem uvězněn v těle, které není zcela mé, v srdci, které bije ve stínech." Přistoupil blíž a z jeho pohledu cítil jsem něco víc než jen zlost. Byl to smutek, hluboký a těžký, jako by v něm kdesi hluboko dřímala touha po vykoupení. ,,Fajn chceš být vyměněn, tak ho vem a odveť, ale pokud se nevrátíš zabiju vás všechny.  '' řekl tvrdě a já se rychle rozeběhl do žaláře. Můj bratr vysel na kříži a krev mu tekla z krku, nejspíš jsem ho vyrušil. Rychle jsem ho chytl do náruče a nesl ho pryč. 
Donesl jsem ho až do vesnice. ,,Co tu děláš? Jakto že jsi ho přivedl? Byl oběť?'' říkali lidi. ,,Zachránil jsem ho, ale musím se vrátit, vyměnil jsem svůj život.'' řekl jsem a už už odcházel. ,,Musíš jít?'' optala se mě má matka a nechtěla mě pustit. ,,Ano jinak zabije nás všechny.'' řekl jsem a už šel. 
             Přeci jen jsi se vrátil. Rozezněl se jeho hlas halou. ,,Nemohl jsem ohrozit lidi ve vesnici, nejsem tak krutý jako ty.'' řekl jsem kousavě. Nakonec jsme se vydal do žaláře a sedl si na studenou zem. Mé srdce hlasitě bušilo, divil jsem se že to není slyšet v celém hradě. Po chvíli se zde ukázal on. ,,Proč jsi tady?'' optal se mě a já na něj nechápavě koukal. ,,Jsem přeci vězeň.'' řekl jsem. ,,Nahoře máš připravený pokoj.'' řekl a zmizel. 
            Dny a noci jsem u zámku, pozoroval ho, sledoval, jak se jeho chování mění, jak se mu občas objeví záblesky lidskosti — smích, smutek, zmatek. Začal jsem chápat, že i princ je vězněm svého osudu, stejně jako já vězněm strachu. Postupně mezi námi vzniklo něco nečekaného. Začali jsme mluvit, otevírat si svá srdce, sdílet své bolesti a tajemství. Ačkoliv jsem ho původně chtěl zabít, protože věřil, že je příčinou všeho zla, začal jsem v něm vidět člověka. Možná byl vážně jen prokletý, být upírem si přeci nevybral? Přemýšlel jsem nad tím.  
Dnes měsíc osvětloval celí zámek. Slyšel jsem jak se tříští sklo, jak se rozbíjejí věci a rychle jsem běžel za zvukem. Vběhl jsem do jeho komnaty a koukal na něj jak šílí. ,,Co, co se to děje?'' ptal jsem se vyděšeně. ,,Běž pryč nechci ti ublížit.'' říkal hlubokým zadýchaným hlasem.  Já se k němu ale více přiblížil a položil mu ruku na záda. Ohnal se po mě, ale neublížil mi. 
,,Proč tu jsi? Nechci ti ublížit, jsi po dlouhé době někdo kdo mi rozumí. Běž prosím pryč. Mé monstrum je moc silné.'' říkal hluboce. ,,Nejdu pryč, ty mi přeci neublížíš.'' říkal jsem a hladil ho po zádech. ,,Jsem monstrum, musíš utéci, já já mám tě rád a nechci tě ztratit.'' říkal ztěžka. ,,Neublížíš mi. Ty nejsi monstrum jsi taky jen obětí.'' říkal jsem mu, a vtiskl mu pusu načelo. Najednou se kolem něj rozsvítilo oslňující světlo, až jsem si musel zakrýt oči. Co se to děje. 
          Nakonec se snesl na zem. Hned jsem ho obejmul. ,,Zachránil jsi mě, zbavil si mě prokletí.'' šeptl a usnul. Od té doby jsme věděl že už je vše pryč a že bolest se změnila v lásku.