Oneshoot 3 MAGIC SHOP

My Heart in Your Sacrifice

          Harry
     Nikdy bych nečekal, že se někdy zamiluji do Draca Malfoye. Vždyť jsme se nenáviděli — nebo si to aspoň oběma připadalo jako pravda — a přesto se naše srdce našly cestu k sobě v tom nejnečekanějším okamžiku.
Bylo to v koupelně — ta první scéna, kdy vznikla naše láska, kterou si pamatuju tak jasně, že mi srdce ještě teď zrychlí, když zavřu oči. Draco stál u umyvadla, voda stékala po dlaždicích, vzduch páchl mýdlem a  klidem, který tu panoval jen chvíli před bouří. Plížil jsem se k němu a on to nejspíš slyšel první na mě sesla kouzlo a já mu to vracel, a pak  jsem udělal hloupost, které jsem následně litoval. Poslal jsem na něj kletbu s knihy o které jsem nic nevěděl. Natáhl jsem ruku s hůlkou a zřetelně pronesl. ,,Sectumsempra''. Slovo, které mě teď straší víckrát než kterákoliv noční můra. Draco klesl k zemi, krvácelo mu břicho. Ihned jsem si k němu klekl, vyděsilo mě to. Co jsem to udělal. Viděl jsem ve své ruce konec. Ublížil jsem mu a teď nevím co dělat. V tom sem přišel Snape, byl naštvaný a já se mu nedivil. Draca začal ošetřovat a pak ho odnesl na ošetřovnu. Byl jsem zničený, tohle jsem nechtěl sakra že já nepřemýšlel.
       Sledoval jsem jak ho ošetřují, byl tak bledý, jeho vlasy byli stále mokré, a já tajil dech. Toto jsem nechtěl. ,,Co se stam stalo pane Pottre?'' prskl pan profesor Snape. ,,Já šel jsem za ním, do umývárny, chtěl jsem si s ním promluvit. Ale on po mě začal šlehat kletby, a já pak už nevěděl co použít a vzpomněl jsem si na knihu lektvarů a tak jsem použil Sectumsempra.'' blekotal jsem ze sebe. ,,Běžte pane Pottre už tu nejste třeba.'' řekl jen a já i když nerad odešel.
     Avšak další den jsem ho navštívil znovu a znovu. Četl jsem si tiše, když spal. Mluvil jsem k němu, když byl vzhůru, a on se dříve odsekával, bránil slovy, která se začala lámat pod tíhou něčeho jiného než nenávisti. Mezi námi vznikaly křehké mosty — ne okamžik, ale spousta drobných gest: jeden nečekaný úsměv, ruka, která přišla pro uklidnění a zůstala tam o chvíli déle, než bylo nutné; slova, která přestala být údery a začala být výmluvami. Když se uzdravoval, přiznal jsem si to: miluji ho. A on? On se nebránil.
Jenže Voldemort sílil museli jsme něco dělat a to znamenalo cestovat. cestovat za viteály. Nechtěl jsem brát Draca sebou, ale nenechal se ukecat. Proto jsme vyrazili. Cesty byli složité, museli jsme se skrývat. A bylo to náročné, ale všichni jsme to zvládali.
Byl to roztříštěný čas — malé vítězství a velké zklamání; chvíle, kdy jsme si jeden druhého chránili, a chvíle, kdy nás svět zkoušel do posledního dechu. Občas si občasné výbuchy starejch křivd připomněly, že minulost není pryč. Ale stáli jsme u sebe. Draco mi ukázal, co znamená vybrat si vlastní cestu, a já jsem mu ukázal, že není odsouzený být jen tím, čím ho učili být doma. Milovali jsme se v kouscích — nezdobně, bez velkých gest, ale neúprosně pravdivě.
         A pak přišel ten den. Bitva. Všechno se zhroutilo do jednoho okamžiku plného světla a říkotu. Voldemort byl blízko. Jeho hlas byl jako led — bez ohledu na to, kolik kouzel jsme vyslali, byl uprostřed nás jako černá díra plná nenávisti. A pak zvedl hůl a cítil jsem, jak se všechno svalilo k jedinému bodu: na mě. „Avada Kedavra!" zaznělo. V ten okamžik svět zrychlil a já slyšel jen svůj vlastní křik.
Neviděl jsem ho přemýšlet. Neviděl jsem plány ani hrdinství — jen čistý, holý instinkt. Draco vtrhl mezi mne a smrtící paprsek. Bylo to jako zastřelené slunce — zelený paprsek, jasný a krutý. Zasáhl ho. Viděl jsem ho, jak se zkřivil bolestí, jak mu tělo v tu chvíli ztratilo pevnost, jak padá. Padá jako ten, kdo už nemá kam patřit. Byl tichý výkřik Narcissy, křik jeho otce, smích Voldemorta, tak chladem naplněný, že mě mrazilo až v kostech. A ten poslední výdech — v mém jménu. Jím. On zemřel se jménem, které vyslovil jako poslední, a já to uslyšel tak jasně, že se mi zlomilo srdce na kusy, z nichž žádný už nelze slepit.
První chvíle po něm byla prázdnota, která mě pohltila. Všechno přestalo mít tvar. Viděl jsem obličej, který jsem miloval, zkřivený smrtí, oči matné — a svět dál běžel jako by nic. Vztek se narodil postupně, jako oheň, který nejdřív bolí, pak pálí. Vztek na Voldemorta — na to, že si může hrát s našimi životy. Vztek na sebe — za všechny chvíle, kdy jsem ho mohl zachránit víc, za všechno, co jsem neřekl. Ten vztek mě hnál dál. Musel jsem mu pomstít.
         Pomsta nebyla jen jednou kletbou. Byla to moje volba stát se něčím, co jsem nikdy nechtěl — nelítostným, přesným, jako starý meč vytržený z pochvy. Nešlo mi o krvavou výměnu; šlo mi o to, aby se spravedlnost naplnila. Šel jsem za ním. Ne jako hloupý chlapec hledající pomstu slepě, ale jako někdo, kdo věděl, že tu cenu zaplatí za Draco. Prošel jsem bitvou jako stín. Když přišel konečný souboj tváří v tvář s Voldemortem, nebylo to už jen o magii, bylo to o všem, co mě formovalo — o ztrátě, o lásce, o přísaze, kterou jsem v duchu učinil někomu, kdo mi změnil život.
Nezabíjel jsem pro smrt. Zabil jsem, abych dokončil něco, co začalo tím nejhlubším lidským pudem — ochranou toho, koho miluješ. Když stál Voldemort tam, obklopený svými zbývajícími kouzly a hrdostí, cítil jsem, jak mi krev hučí v uších. Přišla chvíle, kdy slova a úskoky už nestačily, a tak jsem vzal svoji hůl. Moje magie nebyla dokonalá. Nebyla čistě technická. Byla naplněná pláčem, vztekem, vzpomínkami a jménem, které jsem si přísahal zaštítit. A když jeho tělo konečně spadlo — ne jako triumf, ale jako tělo, které končí, a s ním i jeho děsivá moc — věděl jsem, že to bylo za Draca.
Po bitvě už nebylo co slavit. Lidé se objímali, plakali, odpírali si úlevu. Já jsem šel k místu, kde ležel Draco. Ležel tam stejně, ale jinak — ticho kolem něj, obvázaný a bledý, s rukou, kterou jsem si vzal a držel ji jako kotvu. Jeho prsty byly chladné. Přiložil jsem svou tvář blízko k jeho a šeptal jsem to, co jsem mu neměl čas říct: že jsem ho miloval, že mi bylo jeho tělo dražší než vlastní život, že bez něj svět ztratil něco, co nelze vrátit.
Lidé říkali, že jsem hodný pomsty, že jsem zvítězil. Já jsem věděl jen, že ztráta zůstala. Ten vnitřní křik se mě držel, stejně jako vzpomínky: jak skáče přede mnou, jak ho zasahuje zelený paprsek, jeho poslední výdech mé jméno. To všechno jsem měl neustále před očima. Někdy představuji, že v jiné verzi světa to dopadlo jinak — že jsme mohli stárnout spolu, že jsme se do sebe stále znovu zamilovávali v obyčejných chvílích, ne v mezích války. Ale pak se probudím a ten svět je pryč.
Žiju s tím hněvem a s tou bolestí dál. Ale taky žiju s jeho pamětí. Každý čin, který podniknu, má teď v sobě kousek jeho odvahy. Bojuju dál — ne kvůli nenávisti, ale kvůli slibu, který jsem mu dal, i když už mě neslyší. Draco mi dal víc než život; dal mi důvod být lepším. A za to mu budu vděčný, dokud budu dýchat.
Někdy, když zavřu oči, vidím koupelnu — vodu, jak se třpytí, a ten okamžik, kdy všechno začalo. Pak se objeví jeho úsměv, jeho ruka ve své, a na chvilku jsem znovu jen ten kluk, který miloval a byl milován. Ten kluk teď nese jizvy, jichž se nezbaví, ale také nese světlo, které mi Draco dal: poznání, že i když jsme jenom lidé, dokážeme změnit svět tím, že ochotně položíme život za druhého.