Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Amor nullam quantitatem habet

            Feles
          Ráno, kdy všechno začalo, bylo jako každé jiné. Vzbudil jsem se, rozcuchaný, nevyspalý, s tělem těžkým jako olovo. Do koupelny jsem se dobelhal s hlavou plnou mlhy. Když jsem si začal čistit zuby a rozkoukal se, uviděl jsem v zrcadle něco, co mě způsobilo okamžitý chlad v kostech. Nebyl jsem to já. Zíral jsem do očí, které nepatřily člověku. Byly podivně lesklé, zuřivě oranžové, se zorničkami jako štěrbiny. Na hlavě jsem nahmatal jemné trojúhelníkové uši a ze zad mi vykukoval dlouhý chlupatý ocas. Vypadal jako liščí.
Zpanikařil jsem. Hrudník se mi svíral, dech se změnil ve zrychlené lapání po vzduchu. Ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Seběhl jsem dolů do kuchyně, kde seděli rodiče. V očích měli klid, než si mě všimli. V tu ránu jejich pohledy ztuhly. Vyděšení, znechucení, zmatení. Matka upustila hrnek, který se roztříštil o zem. Otec vstal od stolu jako bouře.
"Ty zrůdo, vypadni z mého domu! Sem nepatříš!" "Tati, to jsem já, Fel...'' "Je mi jedno, kdo jsi. Tady zrůdy nežijí!" chytil mě zezadu za krk, vyvlekl ke dveřím a vyhodil. Doslova. Padl jsem na chodník, tváří napřed. Dveře se za mnou zabouchly s definitivní ranou. Zůstal jsem ležet. Dlouho. Ne kvůli bolesti, ale kvůli té tiché, dusivé prázdnotě uvnitř mě. Všechno, co jsem byl, co jsem miloval, zmizelo v jediné chvíli. 
             Od toho dne jsem bloudil městem. Vyhýbal se lidem, zrcadlům, hlasům. Město bylo najednou jiné. Studenější, hlučnější. Všechno mě bolelo. Spal jsem v parcích, kradl z popelnic, čas od času se mě někdo lekl a začal mě pronásledovat. Nebyl jsem člověk. Ale ani zvíře. Byl jsem něco mezi. Něco, co do světa nezapadá.
Jedné noci, kdy déšť bubnoval na střechu opuštěné zastávky, kde jsem se schovával, mi v hlavě náhle vyvstala vzpomínka. Amon. Noel. Kryo. Elian. Moji přátelé. Kdysi. Než mě zavrhli. Kvůli tomu, že jsem gay. Ne kvůli tomu, že bych jim ublížil. Jen kvůli tomu, kým jsem byl.  Tenkrát se mnou přestali mluvit, smáli se mi, před ostatními mě shazovali. Předstírali, že neexistuju. Ale stejně... byli to oni, na koho jsem myslel, když mi bylo nejhůř.
Netrvalo dlouho a našel jsem je. Seděli v ,,naší''' staré klubovně, viděl jsem jak se spolu baví a smějí se. Kdysi jsem k nim i já patřil a smál se s nimi. Vypadali pořád stejně. Přitažliví, chladní, sebejistí. Byl jsem pro ně jako stín minulosti? Když tam vejdu co se stane? Neodvážil jsem se, proto jsem čekal až oni odejdou a já pak nakonec vlezl odvnitř. Zachumlal jsem se do jedné z dech a usnul na onom gauči, kde před chvílí oni seděli. Usnul jsem, ale probudil mě čísi hlas.
"No podívejme se. Lišáček se spí  tu nějaký lišák." řekl Amonův hrubý hlas s krutým úsměvem na tváři. Pocítil jsem jak se mi naježil ocas. ,,Co tu chceš pískle.'' řekl Kryo. A já se na něj vyděšeně podíval. Všichni zalapali po dechu, když si uvědomili že jsem to já. ,,Co tu chceš Felusi.'' Prskl Noel. ,,Nemám kam jinam jít. Proto jsem se sem přišel schovat.'' řekl jsem koktavě. ,,Sem ale taky nepatříš.'' řekl Elian, a já cítil slzy v očích. ,,Nemám kam jít rodiče mě vyhodili kvůli tomuhle.'' řekl jsem a zastříhal ušima a rozhoupal ocásek. Chvíli si mě prohlíželi. Pak Noel vstal, přišel ke mně a dotkl se mé tváře. "Můžeš zůstat. Ale pod jednou podmínkou." Avšak nevyslovil ji. Jen jsem na něj zmateně koukal. ,,Budeš naše děvka.'' řekli všichni společně. Jen jsem na ně vytřeštil oči. Nakonec jsem jen smířlivě kývl. Co jiného mám dělat.
          A tak jsem zůstal. Ale nebylo to jako dřív. Nebyl jsem jejich kamarád, byl jsem jen hračka, něco co je mělo uspokojit. A já se tomu poddal. Musel jsem nic jiného mi nezbývalo. Každý byl jiný, a přesto všechny jejich pohledy pálili stejně. Dotýkali se mě na každé části mého těla. A já se nemohl bránit, pokud jsem nechtěl znovu na ulici. 
Dnes vše bylo jinak, čekal jsem na Krya, měl být na řadě, když v tom celá čtveřice vtrhla do domu. Byli opilí a já se bál. Všichni ze sebe začali strhávat oblečení a blížili se ke mě. ,,Lištičko, lištičko teď něco zažiješ.'' řekli všichni a šíleně se rozesmáli. Shodili mě na postel Dva mi drželi ruce, jeden nohy a druhý mi roztahoval můj zadek. Nakonec do mě první vnikl Kryo a ostatní se ukájeli na mém těle. Noel mi strčil jeho úd do úst a Amona s Elianem jsem musel honit. Střídali se na mě, a já cítil bolest, až jsem omdlel.
        Po tom večeru se začali chovat jinak. Začali si mě všímat i mimo postel. Nosili mi obleční. Smáli se mým vtipům. Někdy mě vzali ven, jen tak, bez důvodu. Avšak každý jejich dotek, každý pohled měl v sobě něco víc. Něco jako bolest, jako vzpomínku na naši minulost.
Jednoho dne jsem se zranil, když jsem jim vařil večeři. Řezná rána na ruce. Víc krve, než bych čekal. Elian byl ten, kdo mě přenesl do postele, kdo mi ránu vyčistil a zůstal u mě. "Nesnáším, že tě miluju," řekl a ani se mi nepodíval do očí. A nebyl sám, později se mi vyznali i ostatní. Ale když jsme byli sami, jejich ruce si mě stále braly. A já jim to dovoloval. Protože... jsem je miloval. Jinak. Každého jinak. Ale stejně silně.
Jednou jsme leželi v jednom pokoji. Propletení. Pot a dech a ticho. Amon mě chytil za ruku. "Tak koho si vybereš?"  Rozhlédl jsem se. V očích každého z nich bylo něco opravdového. Strach. Naděje. Láska. "Nemůžu si vybrat. Miluju vás všechny. Jinak. Ale stejně." Elian se rozesmál. Poprvé upřímně. "Tak zůstaň náš. Všech." A tak jsem zůstal. V nepojmenovatelném vztahu, kde bolest a rozkoš, nenávist a láska splynuly. Všechny hranice se smazaly. Učili jsme se být spolu, navzdory všemu. Byli jsme pokřivenými částmi něčeho většího. Nikdo z nás nebyl dokonalý. Ale v tom chaosu jsme našli to, co jsme nikdy neměli.
Přijetí. Možná jsme nebyli šťastní. Ale byli jsme skuteční. A já, Feles, jsem se poprvé necítil jako zrůda. Cítil jsem se milovaný. A přesto... někde hluboko ve mně klíčilo něco jiného. Otázka. Kolik toho ze sebe musím obětovat, abych si zasloužil lásku? Kolik bolesti je ještě láska a kdy už je to jen závislost? Ale tu noc, kdy jsme všichni leželi u sebe, zpocení, vyčerpaní, dýchali společný vzduch... jsem to neřešil. Jen jsem byl. A to stačilo.