Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Stronger Than Before

            Sebastian
            

Nikdy bych nevěřil, že ten, koho nejvíc miluju, bude zároveň ten, kdo mi nejvíc ublíží.

Zlomil mě.

A nejhorší na tom bylo, že jsem si dlouho odmítal přiznat, že se to skutečně stalo. Žee to nebyl jen omyl, nedorozumění nebo chyba, kterou by šlo napravit. Byl jsem přesvědčený, že když budu dost milovat, odpouštět, chápat – všechno se zase vrátí do normálu.

Jenže nevrátilo. Místo toho mě nechal stát mezi ostatními spolužáky, když o mně rozšiřoval věci, které mě ponižovaly. Vysmíval se mi s nimi. Všem říkal, že "to mezi náma nic neznamenalo" – jako bych byl jen hloupá hra.

Něco se ve mně zlomilo. A tehdy jsem se rozhodl, že se změním. Ale ne pro něho. Pro sebe.

Začal jsem cvičit. Každé ráno, bez výmluv. Nešlo o to vypadat líp – i když to bylo fajn – ale o pocit kontroly. O každou sérii kliků, každou kapku potu, která smyla část toho starého, zraněného mě.

Přestal jsem nosit brýle. Po letech jsem si nechal udělat čočky. Vlasy šly pryč – ne z bolesti, ale jako symbol znovuzrození. A tehdy jsem si poprvé nahlas přiznal: nejsem slabý. Už ne.

Zároveň jsem našel únik – hudbu. Když jsem zpíval, svět se na chvíli ztišil. Začal jsem nahrávat covery, zkoušel nové styly, experimentoval s hlasem. Nahrávky jsem dával na YouTube a TikTok. Nečekal jsem moc, ale reakce přišly. Sledovanost rostla, lidi chválili. "Máš neuvěřitelný hlas!" "Zníš líp než originál!" A občas taky: "Další buzna, co si myslí, že umí zpívat." Ale ani hate mě nezasáhl. Už ne. Věděl jsem, kdo jsem.

Prázdniny utekly rychleji, než bych chtěl. A najednou tu byl návrat do školy.

Vešel jsem do budovy, kde mě kdysi dusila vlastní nejistota, a cítil, jak se na mě otáčejí hlavy. Černé úzké kalhoty, bílé lehce průsvitné triko, kožená bunda. Zelené oči bez brýlí. Krátké, ostře střižené vlasy. Moje nové já.

"Viděli jste Sebastiana?" "To není možný..." "Je tak sexy..." "Ty jeho vlasy..."

Nezastavoval jsem se. Prošel jsem chodbou, vešel do třídy. Některí kluci vypadali podrážděně. Holky mi věnovaly plnou pozornost. Jiní předstírali nezájem – ale pohledy jim ujížděly. A on? Nepodíval se na mě. Ani jednou.

Usedl jsem do své lavice. Mobil vibroval v kapse, nové zprávy a notifikace. Ale ignoroval jsem je. Sledoval jsem ho koutkem oka. Stejný účes jako vždy, stejný výraz, ale v očích prázdno. Nebo si to jen namlouvám?

Během dne se ke mně hrnula pozornost.

"Sebastiane, nechceš jít ven?" "Pořádám párty, budeš tam, že jo?" "Můžeme si udělat duet? Ty zpíváš fakt dobře."

Jen jsem se usmíval a říkal: "Ne." Nebylo to z arogance. Jen jsem necítil potřebu. Dřív bych se chytil každé příležitosti, jak se někomu zalíbit. Dnes už ne.

Večer. Pokoj, ticho, světlo displeje. Nové komentáře: "Tvůj hlas má v sobě bolest i sílu, miluju to." "Sleduju tě od začátku, inspiruješ mě."

Ale od něho? Nic. Ani like. Ani zpráva. Jen ticho.

Další den. Jiná hodina, jiná chodba. Vracel jsem se pro zapomenutou učebnici, když jsem ho uviděl.

Stál tam, opřený o zeď. Vypadal, jako by se rozhodoval, jestli mě má oslovit. A pak to udělal.

"Sebastiane?" Zastavil jsem se. Otočil jsem se k němu. Dlouhé sekundy, než promluvil.

"Můžeme si promluvit?" Přikývl jsem, ale nic jsem neříkal. Čekal jsem.

"Vypadáš... jinak. Skvěle," začal rozpačitě. "Ale chci říct... tehdy jsem to zkazil. Měl jsem strach. Ne ze sebe. Ale z toho, co řeknou ostatní. A místo abych tě bránil, tak jsem se přidal k nim. Byl jsem srab."

Něco se ve mně sevřelo. Čekal jsem omluvu – a přece mě zaskočila.

"Vím, že jsem ti ublížil. A nevím, jestli mi někdy odpustíš. Ale chtěl jsem, abys to věděl."

Zhluboka jsem se nadechl. Tolik měsíců jsem tuhle chvíli představoval. Jak bych mu všechno vpálil. Jak bych mu řekl, jak moc bolel každý výsměch, každé ignorování, každá chvíle, kdy jsem se cítil jako nula.

Ale nic z toho jsem neřekl.

"Díky, že jsi to řekl," pronesl jsem tiše. "Ale už je pozdě. Ne proto, že bych tě nenáviděl. Ale protože jsem se mezitím naučil žít bez tebe."

Otočil jsem se a odešel. Ne s hněv...