Oneshoot 3 MAGIC SHOP

윤기야. 영원히 함께.

                Bastian

Nikdy jsem si nepřipouštěl, že bych tě mohl ztratit. Bylo to, jako kdyby se čas zastavil v momentě, kdy jsi zmizel. Zpočátku jsem nechápal, proč ses přestal ozývat. Čekal jsem. Každý den jsem seděl na schodech před naším domem a doufal, že přijdeš. Ale nepřišel jsi. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce a nakonec i roky.

A pak přišla ta zpráva. Autonehoda. Stěhujete se pryč.

Zlomilo mě to. Všechno se ve mně sesypalo. Nevěděl jsem, jak bez tebe žít. Přátelé mě nezajímali, svět kolem mě se rozpadl na kusy, které jsem už neuměl poskládat. Zůstal jsem zavřený ve svém pokoji, se sluchátky v uších a myšlenkami plnými tebe.

A pak... jsi se vrátil.

Když jsem uviděl stěhováky před vaším domem, srdce mi vyskočilo až do krku. Vyběhl jsem ven, běžel k tobě a objal tě, tak jako kdysi. Ale místo úsměvu jsem dostal ránu.

„Kdo sakra jsi?" křikl jsi na mě.

A v ten moment jsem věděl, že je zle.

Spadl jsem na zem a nechápavě na tebe koukal. Ve tvých očích nebylo vůbec nic. Prázdno. Jako bych pro tebe nikdy neexistoval.

„Pane bože, Bastiane, co blbneš?" ozvala se tvoje máma a přiběhla k nám.

„Já... já jen... chtěl jsem tě pozdravit..." zamumlal jsem a zvedl se ze země.

„Víš, Bastiane... YoonGi... po té nehodě... ztratil paměť. Nepamatuje si nic z toho období. Možná si časem vzpomene, ale... chvíli to potrvá."

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Podíval jsem se na tebe. Ty ses na mě ještě chvíli díval, než ses beze slova otočil a odešel do domu.

„Je mi to líto," řekla tvoje máma a já... já se obrátil a odešel.

Ale nevzdal jsem se.

Chodil jsem za tebou každý den. Povídal si s tebou. Vyprávěl ti o našem dětství, o našich výletech, o tom, jak jsme plánovali, že spolu utečeme do Soulu a založíme kapelu. Možná jsem si byl jistý, že je to k ničemu. Ale moje srdce odmítalo přijmout, že bych tě ztratil.

YoonGi

Byl otravný.

Ten kluk, co si říkal Bastian. Pořád za mnou chodil, mluvil, smál se na mě, nosil staré fotky a tvrdil, že jsme byli nejlepší kamarádi. Nechápal jsem to. Proč bych měl něco cítit k někomu, koho neznám?

A přesto...
Občas, když jsem se podíval na ty fotky, něco ve mně škublo. Ne silně. Jen takové slabé bodnutí. Jako ozvěna něčeho, co jsem kdysi znal. Nepříjemný pocit, že něco postrádám.

Ignoroval jsem ho. Dělal jsem, že mě to nezajímá. Ale on se nevzdával.

A pak... přišel ten večer.

Pršelo. Seděl jsem na zemi ve sklepě, kde jsem náhodou objevil krabici s mými starými věcmi. Opatrně jsem otevřel zaprášený deník. Na první stránce bylo naškrábané „YoonGi a Bastian — navždy spolu".

Jakmile jsem to uviděl, sevřelo se mi srdce. Začal jsem listovat. Stránky byly plné našich dětských kreseb. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi mozek rozpadá na kousky.
Před očima mi proběhly obrazy.

Tvůj smích.
Tvoje dlaň v mé.
Náš domeček na stromě.
Náš první polibek schovaný za garáží.

Hlava mě začala šíleně bolet. Všechno se to vracelo. Ve vlnách. Rychle. Tisíce vzpomínek, které jsem měl někde hluboko zakopané, teď chtěly ven.

„Bastiane..."
Vyklouzlo mi ze rtů, aniž bych to mohl ovládnout.

Vyběhl jsem z domu. Déšť mi stékal po tváři. A tam jsi stál. Promočený, stejně jako já. Nevěděl jsi, co se děje. Jen jsi mě zoufale volal.

„YoonGi... prosím... vzpomeň si..."

Nevěděl jsem, co říct. Přiběhl jsem k tobě, chytil tě za límec a přitáhl k sobě. Nechali jsme déšť, ať si padá, jak chce.

„Pamatuju si... všechno," zašeptal jsem a díval se ti do očí.

A v ten okamžik se všechno zlomilo. Políbil jsem tě.
Ne proto, že jsem si na to vzpomněl.
Ale protože jsem to chtěl udělat celý svůj život.

Bastian

V tu chvíli jsem věděl, že jsem tě nikdy neztratil. Že i když svět obrátí všechno naruby, my dva si najdeme cestu zpátky.

Navždy.