Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Animae Ducunt Me

        Eliah
         Stal jsem se nikým. Jen stínem, který proplouval skrz každodenní život, neviděn, neslyšen, nezúčastněn. S tebou jsem odešel i já, Adame. I když jsem tu zůstal – na rozdíl od tebe – přestal jsem žít. Jen jsem dýchal, jen přežíval.
Nejraději bych si to s tebou vyměnil. Každý den mě sžírá myšlenka, že to měla být moje smrt, ne tvoje. Kdybych tě tehdy nevytáhl ven, kdybych jen poslechl a zůstal doma, nic z toho by se nestalo. Ty bys tu byl. Ty bys žil. Místo toho jen brečím nad myšlenkou, že tu už nejsi, že jsem znovu sám.
Ty jsi byl mé světlo v tomhle temném světě. Bez tebe se všechno ponořilo do ticha a chladu.
Tolikrát se mi o tobě zdálo. Tolikrát jsem si vyčítal, že já přežil a ty ne. Začal jsem mít pocit, že ztrácím rozum. Viděl jsem tě všude – v odrazech skel, v pohybu stínů, v cizích očích, v tichu mezi dechy. Kamkoli jsem se podíval, stál jsi tam ty.
Tvůj hlas mě pronásledoval, šeptal mi do uší výčitky, i když jsem věděl, že to nejsem ty, kdo mluví – byl to můj vlastní stín, moje vina, která mě hlodala.
Chtěl jsem to ukončit, několikrát. Ale nedokázal jsem to. Vždycky, když jsem se rozhodl, jakoby mi něco – nebo někdo – zašeptal, že ještě není můj čas.
        A tak jsem tu dnes, 2. listopadu, ve svátek duší. V ruce držím svíčku a dvě růže – černou za mě, bílou za tebe. Miloval jsi bílé růže. Vždycky ses na ně tak zvláštně usmíval, jako bys v nich viděl něco posvátného. Dotýkal ses jich tak jemně, jako by se mohly rozpadnout po každém tvém doteku. Fascinoval jsi mě. I teď, když na to vzpomínám, musím se pousmát. Jenže slzy mi zamlžují zrak, stékají po tvářích a kapou na křupající cestičku pod mýma nohama.
Kráčím po hřbitově, na němž odpočíváš ve věčném spánku.
Mlha se drží při zemi, studená a hustá, prostupuje mezi kříži a sochami andělů. Dává místu tísnivou, ale zvláštním způsobem i klidnou atmosféru.
Jediné, co ji porušuje, jsou mihotavé plamínky svíček – drobná světélka lidské naděje.
A přestože by se mnozí báli, já ne. Já bych tu nejraději zůstal. S tebou. Jen odvahu mi stále chybí.
        Došel jsem k tvému hrobu. Je krásný – černý, lesklý, čistý. Sehnul jsem se, pohladil po vyrytém jméně a položil svíčku na kámen. Když jsem ji zapálil, mihotavý plamen se odrážel v leštěné desce – jako by to byly tvé oči. Také se vždycky tak zvláštně leskly. Položil jsem na hrob obě růže a pár mých slz je zkropilo. Vytáhl jsem z kapsy dopis – poslední, který jsem ti napsal. Třásl se mi hlas, když jsem začal číst:
„Drahý Adame,
Ani netušíš, jak si ten den vyčítám. Měl jsem to být já, kdo zemřel, ne ty. Ty sis zasloužil dlouhý, šťastný život. Měl jsi vidět smát se osobu, kterou miluješ, a utěšovat ji, když pláče. Ale to všechno jsem ti vzal.
Tehdy jsme měli zůstat doma. Měl jsem tě poslechnout a netrvat na tom, abychom jeli.
Nebýt mé tvrdohlavosti, nic z toho by se nestalo.
Mrzí mě to, Adame."
Klesl jsem na kolena, ruce se mi třásly, ale pokračoval jsem:
„Přál bych si být někým jiným. Přál bych si vrátit čas, nebo ho zastavit. Zabránit tomu, aby ses se mnou vůbec potkal. Tvoji lásku jsem si nezasloužil."
Slova se mi zlomila v hrdle, z úst mi vyšel jen tichý vzlyk.
A v tom okamžiku jsem to ucítil. Teplo.
Jemný tlak kolem ramen – jako by mě někdo objal.
Bylo to známé, klidné, hřejivé.
Plamínky svíček kolem mě se zvedly, začaly tančit a tvořit cestičku světla.
Nevěděl jsem, kam mě vedou, ale cítil jsem, že jim musím důvěřovat.
Kráčel jsem za nimi, unavený, srdce bušilo, dech se mísil s mlhou.
Věděl jsem, kam mířím, dřív než jsem to uviděl.
A pak tam stál.
Adame.
Průhledný, zářící jako odraz měsíce na vodě, ale byl tam. „Jsi tu..." zašeptal jsem nevěřícně. Usmál se. Přikývl. „Mrzí mě to, Adame," hlesl jsem. „Měl jsem to být já. Ty jsi měl žít."
Zamračil se a jeho hlas byl jemný, klidný: „Pamatuj si, Eliahu... já se nezlobím. Dal jsi mi víc, než si myslíš. I když to bylo krátké, stálo to za to. Musíš jít dál. Musíš žít. Začni u sebe. Já budu vždycky s tebou — ve tvém srdci, zlato."
Usmál jsem se skrze slzy. „Jednou se zase potkáme, Eliahu," řekl. A pak se pomalu rozplynul, jako by ho pohltilo světlo.
Seděl jsem tam dlouho. Obklopen tichem, které už nebolelo.
Když svítalo, byl jsem klidný. Nezlomený, neosamělý.
On mi odpustil. A já odpustil sobě.
Teď musím žít.
Musím žít pro něj.