Oneshoot 3 MAGIC SHOP

검은 백조의 의식

           Na okraji města, kde mlha hladila hladinu jezera a stíny stromů se táhly až do nekonečna, stálo staré divadlo Myeongdo. Jeho stropy zdobily labutě vyřezané do dřeva – sevřená křídla, připravená k letu. Budova byla pokryta pavučinami času a prachem zapomenutých věcí; každá prasklina v podlaze byla pamětí dávných tanců, každý prachový paprsek nesl ozvěnu kroků, které se nikdy nevrátily. Noc byla hluboká, tichá, jen vítr nesl podivné šepoty, které nebyly ani větrem, ani hudbou, a přesto je někdy lidé slyšeli – jemné, naléhavé, neslyšitelné jinde než uvnitř sálu.
Sedm přátel – Namjoon, Jin, Hoseok, Jimin, Taehyung, Yoongi a Jungkook – se vydalo po ztrouchnivělém chodníku vedoucím k hlavním dveřím. Každý krok byl doprovázen chvěním, které procházelo dřevem i jejich kostmi. Když se dveře pomalu pootevřely, vzduch se změnil: byl těžký, vlhký, sladce hnijící, a přesto magnetický. Uvnitř divadla se linula hudba – nebo jen ozvěna z hlubin jezera – jemná, temná, proudící podlahou do jejich těla.
„Slyšíte to?" zašeptal Jin. „Ne... to není vítr," odpověděl Hoseok, oči upřené ke stropu, kde labutě vyřezané do dřeva vypadaly, že se chystají k letu.
             Opona na jevišti se pohybovala, aniž by ji někdo dotýkal. Podlaha byla pokrytá tenkou vrstvou vody, která odrážela jejich tváře – zkreslené, oči temnější, pohyby prodloužené, jakoby samy chtěly vykonat hudbu, která je ovládala. Pak přišel šepot: měkký, starý, a přece naléhavý.„Tančete... dokud se neprobudí vaše duše. Kdo přestane, zůstane navždy..." Kluci nevěděly, kdo mluví, ale jejich těla se pohybovala sama. První krok udělal Hoseok, pak Jimin, Namjoon, Jin, Taehyung, Yoongi a nakonec Jungkook. Hudba pulsovala jejich žilami, každý rytmus byl bolestivý, každý pohyb neodolatelný. Podlaha drnčela pod nohama, stíny se natahovaly, jejich odrazy byly rychlejší než skutečný pohyb. Oči zračily cizí věci, ruce hladily vzduch, který byl těžký a studený.
Namjoon pocítil, jak mu tělo tuhne a ruce se proměňují v křídla. Šepot zněl v jeho hlavě: „Nepřestávej... tanči..." Každý krok byl bolestí, každý nádech ztracený mezi podlahou a stíny. „Musím... musím to dokončit," mumlal sám sobě, když jeho odraz ve vodě začal měnit podobu. A pak se vynořila bílá labuť, oči stále lidské, tělo patřící rituálu. Jin cítil, jak srdce tluče v rytmu, který není jeho. „Nemůžu... nejde to..." šeptal, ale stíny kolem něj se natahovaly, hudba si zmocnila jeho těla. Každý pohyb byl bolestí i extází. Když voda jej pohltila, vynořil se jako bílá labuť, oči lesklé, stále s vědomím, že jeho tane pro dnes už skončil. Hoseok zakopl o vlastní stín, nohy se mu podlomily, ale slyšel hlas: „Nezastavuj se... pro ně... pro nás všechny..." Vynořil se z vody jako labuť, ruce křídelní, oči plné odhodlání i bolesti, věděl že pohořel.  Jimin cítil, jak jeho tělo křičí bolestí, a přesto hudba nebyla milosrdná. „Pro ně... nesmí to skončit..." mumlal, každý pohyb byl utrpením i nutností. Pak se objevil jako bílá labuť, elegantní, s křídly rozprostřenými, stále napojený na rytmus, který ho nepustil. Taehyung cítil chlad a tíhu vzduchu, jeho mysl halucinovala, tvář se mu praskala do desítek stínů. „Musím tančit... musím..." šeptal, voda hltala jeho nohy, a jeho tělo se natahovalo až zrodila další bílá labuť, oči plné bolesti a zjištěním že už netančí. Yoongi slyšel v uších tóny, které nebyly jeho vlastní. „Pro ně... pro mě... nesmí to přestat..." Každý pohyb byl těžký, každý nádech boj s gravitací a bolestí. Vynořil se z vody jako labuť, bílé tělo elegantní, oči stále lidské, tělo podléhalo hudbě, ale tančit už nemohl.
Jungkook cítil černou sílu, která se plížila kolem jeho nohou, kolem jeho mysli. „Musím... nesmím... vzdát se..." slyšel hlas šepotu, který zněl jako tisíc duší. Bolest byla neúprosná, každý pohyb test, každé otočení boj, každé mávnutí křídlem připomínalo, že jeho vůle je jen stínem rytmu. Když voda pohltila jeho tělo, zrodila se černá labuť, oči plné vzpomínek, bolesti a pochopení, tělo napojené na hudbu navždy, ale byl s nimi.
         Ráno byla hladina sálu klidná. Sedm labutí – šest bílých, jedna černá – plulo uprostřed podlahy. Nikdo je neviděl transformované, ale legenda rostla.
Novinový článek, který se objevil krátce poté, psal: „Záhadný úkaz u Divadla Myeongdo – svědci hlásí sedm labutí na hladině. Uvnitř sálu zní hudba, i když budova je prázdná. Někteří tvrdí, že labutě se každý Halloween pohybují a mohou se proměnit zpět v lidi – ale jen na okamžik. Kdo je spatří, nikdy nezapomene na jejich tanec."
Ruiny divadla nyní obrostly mechem. Vítr šeptá mezi dřevěnými křídly labutí:
„Každý tanec je smrtí jedné části nás. Každý krok, každé otočení, každý nádech, který se ztratí mezi podlahou a stíny, odnáší kousek duše, o kterém ani nevíme, že existuje. Bolest, která se mísí s hudbou, je tichá a neúprosná, proměňuje tělo, mysl i vzpomínky. Přesto je v té smrti krása, která se nedá popsat – krása, která září ve tmě, mezi stíny labutí, v rytmu, jenž je starší než čas samotný. Hudba je jejich vládcem, a přesto je i jejich spásou; každý tón je jako ruka, která stahuje duši k hladině a zároveň ji hladí.
A jen o Halloween, když mlha padá nízko a noc se zdá nekonečná, se labutě znovu stanou lidmi – loutkami hudby, jejich těla se napnou a znovu se stanou součástí tance. Tančí na hladině, hladina je zrcadlem jejich bolesti i krásy, a každý pohyb je dokonalý a zároveň neúprosný. Hudba je stále silnější než jejich vůle, a přesto je to právě hudba, která jim dává pocit, že žijí. Jen o Halloween se labutě znovu stanou lidmi, a přesto nikdy úplně nepřestanou být loutkami hudby, nucenými tančit, dokud noc neskončí a rytmus je nezachytí zpět do podlahy, ze které vyšli..."

Snad se příběh bude líbit, je to něco nového a možná to není ono, ale snažil jsem se.