Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Niedokończona historia

            Conan
        Procházel jsem parkem, kopal jsem do malého kamínku, a nevnímal svět kolem sebe. V hlavě jsem měl jen myšlenky plné osamocení a nemohl jsem přestat myslet na něj. Jak se asi teď má? Co kdybych se neodstěhoval? Co kdyby nepřešel na jinou školu? Co kdyby jsme tehdy byli silnější? Avšak na to není žádná odpověď náš příběh tehdy skončil, a už znovu nezačne. Jsme jako nedokončený příběh, bez šťastného či smutného konce. Nevím zda se ještě někdy setkáme, jestli náš příběh někdy bud pokračovat, ale v mém srdci jsi napořád Timothy. Rád si čtu deník ve kterém je zapsán náš příběh. Není to jako normální deník, je to spíše kniha, přečtu vám ho.
        Byl to den jako každý jiný, byli to prázdniny, hezké teplo, skoro začínajícího listopadu. A já byl zase sám v parku. Seděl jsem pod stromem s kytarou v ruce a brnkal na struny. Užíval jsem si teplo a příjemný větřík, který mi čechral vlasy. Když jsem si všiml kluka sedícího kousek ode mne, na lavičce. V ruce měl nejspíš kávu a usmíval se. Nevím zda poslouchal mé hraní, ale začal jsem hrát svou oblíbenou písničku story od Conana Graye. Stále jsem však koukal na toho kluka. Fascinoval mě. Když v tom se i on podíval na mě. Zrudnul jsem a lehce se na  něj usmál. Cítil jsem se trapně, ale nedokázal jsem sklopit oči. Proto jsme se na sebe dívali a já dál hrál na kytaru. Nakonec však on odešel.
Chodil jsem do to parku proto každý den. Chtěl jsem ho vidět znovu, a znovu. A on tam vždy byl, sěděl na tom stejném místě a usmíval se. Jenže dnes bylo něco jinak. Přišel jsem tam a neviděl jsem ho na lavičce, tak jsem se vydal ke svému stromu, ale tam seděl on. ,,Ahoj.'' pronesl. ,,Ahoj.'' řekl jsem mu nazpět. ,,Líbí se mi jak hraješ, snad nevadí že jsem si sem sedl.'' řekl a já se na něj usmál. ,,Ne v pořádku.'' řeknu a sednu si vedle něj. Vyndal jsem  kytaru z futrálu a začal jsem si zase brnkat. ,,Zahraješ zase tu písničku jako minule?'' optá se mě a já začnu hrát Story. ,,Je to krásná píseň.'' řekne když dohraji. ,,To ty jsi krásný.'' řeknu a stydlivě sklopím hlavu. ,,Všimnu si jak zrudnul. Byl vážně roztomilí. 
Seděli jsme tam takto dokud se nesetmělo. Dovedl jsem ho domů. ,,Nezajdeme zítra do kavárny?'' optám se ho. ,,Jasně sejdeme se zítra ve stejnou dobu v parku?'' optal se mě a já na souhlas kývl. Už už jsem chtěl odejít, když jsem si vzpomněl a prudce se k němu otočil. ,,Dáš mi svoje číslo?'' vyhrknu na něj a on se lehce zasměje. Nakonec vytáhne telefon a á ten svůj. Zapíšme si naše čísla a pak už se rozloučíme. 
              Zase jsme se sešli, z parku jsem mířili do malé útulné kavárny. Bylo tam krásně, příjemná tichá hudba, příjemná vůně kávy a já nevěděl co si vybrat. Jelikož dortíky vypadali tak krásně. Nakonec jsem nechal vybrat Timothyho. Vybral mi čokoládovo-borůvkový dort a samozřejmě Caffe caramela. Nesnáším karamel ale toto kafe miluji. Hodně jsme si povídali, pořád jsem měli o čem mluvit. O škole, o hudbě, o rodině. Bylo mi s ním tak příjemmě. 
Domluvili jsme si schůzku i další den, tentokrát jsme šli na jídlo. Ale spíše než jídlo mě zajímal on. Byl tak roztomilí, když se cpal, running sushi byla dobrá volba. I když tedy on sushi nejí, ale znáte to, není tam na výběr jen sushi. Hodně jsme mluvili, pořád jsme měli témata. Bylo mi s ním krásně. 
           Scházeli jsme se skoro pořád. Milovali jsme trávit spolu čas, milovali jsme se. Zní to šíleně, neznáme se dlouho, ale zamilovali jsme se do sebe. Bylo nám jedno co si o nás lidé myslí, drželi jsme se za ruce, líbali se i na veřejnosti, jen rodiče to nevěděli. A tam začalo to co nás ukončilo. 
Byli jsme u nás doma, líbali jsme se, když domů přišli mí rodiče. Jakmile nás můj otec viděl začal vyšilovat. Ten den Timothyho vyhnali. 
Ale já se s ním nedokázal přestat scházet. Proto jsme se scházeli mimo dům. Ale dnes když jsem přišel domů, všude byli krabice a věci. ,,Co se tu děje?'' optal jsem se mámi. ,,Stěhujeme se do Lisabonu.'' řekne jakoby nic a já na ni jen vyvalím oči. ,,To nemyslíte vážně.'' vykřikl jsem. ,,Kdyby si se netahal s tím klukem, nedělal bych to. Odstěhujeme se a půjdeš se léčit. Dej mi telefon.'' rokřikoval se otec. Dal jsem mu telefon a utekl do svého pokoje. Rychle jsem zapl počítač a napsal mu. ,,Timothy rodiče zešíleli, chtějí se stěhovat.'' psal jsem se slzami na tvářích. ,,Nevím jak se to dozvěděli naši, ale přepsali mě na jinou školu.'' napsal on zpět. Sakra rodiče to všechno zkazí.
Jenže jsem se neměl jak bránit a teď bez rozloučení sedím v autě a jedu bůh ví kam. 
To bylo naposledy co jsme se s Timothym viděli. Pamatuje si mě? Potkáme se ještě někdy?