Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Freedom of death

            Můžeš mi říkat pravdu jaký jsem, můžeš mě chválit, můžeš mě podpořit, ale já jsem ten co se srazý na dno. Já jsem ten co o sobě neskutečně pochybuje. I když mi dáš chválu, přívětivý úsměv, nedokážu si dát kompliment, místo toho se schazuji. Nedokžu se pochválit, nedokážu to přijmout, jsem nikdo, nic a nikdy nic nedokážu. Pro tento svět jsem zbytečný. Opakuje mi denodeně má hlava.  Mé vnitřní já mě shazuje. Už nedokážu poznat co je skutečné a co mi jen říká má hlava. Cítil jsem se více a více kničemu, proto jsem od sebe všechny odehnal. Přeci jen nejsem dobrý kamarád. Nemám na ně právo, mám právo na to být jen sám, v mé mysli. Byl jsem uvězněn ve své hlavě. Nikdo mě nedokázal dostat z tohoto vězení, sebekritiky. 
Zase jsem procházel školní chodbou, na hlavě jsem měl kpauci, dlouhé rukávy zakrývali mé ruce, na který se táhli jizvy. Jizvy které způsobovali bolest, která mi vždy ulevili. Hlavu jsem měl sklopenou a nedíval jsem se na cestu. To se mi však vymstilo. Do někoho jsem vrazil. Padl jsem k zemi jak pytel brambor. Podíval jsem se před sebe a uviděl kluka, kterého jsem tu ještě nikdy neviděl. ,,Jsi v pořádku?'' optal se mě, nijak jsem nereagoval. Rychle jsem se zvedl na nohy a už utíkal daleko od těch pohledů. //Vidíš jsi k ničemu, ani chodit neumíš// běhalo mi hlavou. Nakonec jsem se vydal do třídy, a rovnou do své lavice. Na nikoho jsem se ani nepodíval. Jen jsem čekal až hodina začne. Nebyl jsem hloupý, měl jsem vždy dobré známky, všemu jsem rozuměl, ale nikdy jsem neměl na to aby řekl, že jsem v něčem dorbý. Neposlouchal jsem chváli ostatních myslel jsem si své. 
Měli jsme zrovna matematiku, učitel mě nesnáší, snad si na mě i zasedl, a já nemusel jeho. V tom někdo vstoupil do třídy. Byl to ředitel a ten kluk, do kterého jsem vrazil. ,,Studenti toto je Peter váš nový spolužák.'' řekl a ukázal na něj. Nakonec ředitel odešel.  ,,Dobře Petre běž si sednout k Buckymu do zadní lavice.'' řekl učitel a já hned vytřeštil oči do lavice. Má sedět se mnou? Ne ne ne. Říkal jsem si. A vážně se posadil  vedle mě. Začal jsem zmatkovat, ale musel jsem to skrýt. Hluboce jsem dýchal. ,,Bucky pojď k tabuli.'' zvolal učitel. Já se rozešel k tabuli, ale byl jsem stále nervózní. Začal jsem si zatínat prsty do jizev. Uklidňovalo mě to. Nakonec jsem příklady spočítal. Vracel jsem se k lavici, a cítil jak mi po ruce teče krev. //sakra to jsi tak neschopný// proběhlo mi zase hlavou. 
         Peter
        Když do mě ten kluk vrazil zdál se mi zvláštní, ale ne špatným způsobem. Pořád jsem měl před očima jeho oči plné bolesti. Když jsme přišli do třídy s ředitelem, hned jsem si ho všiml. ,,Studenti toto je Peter váš nový spolužák.'' pronesl a pak už odešel. ,,Dobře Petre běž si sednou k Buckymu do zadní lavice.'' řekl a učitel a já se tedy rozešel za ním do lavice. Vypadal napjatě. ,,Bucky pojď k tabuli.'' zvolal učitel. On se k ní rozešel, viděl jsem jak si prsty zarývá do ruky. Ale příklady vypočítal jakoby nic. Když se vracel k lavici, všiml jsem si pár červených kapek na zemi, a pak i na lavici, když si sedl. Teče mu krev? pomyslel jsem si.
       Ten kluk byl jedna velká záhada. Nic jsem nechápal, ale pozoroval jsem ho. Asi po dvou týdnech jsem si všiml jeho jizev na rukách. Zajímalo by mě co s ním je, proto jsem se rozhodl že s ním promluvím. Ale nesmím ho vyděsit. Jenže jsem ho kolem oběda nikde v jídelně neviděl. Proto jsem se optal kde ho najdu. Řekli mi že na střeše, a tak jsem se tam vydal. Vážně seděl tam na okraji střechy, a lehce mě to vyděsilo. 
Proč tu sedí? Chce skočit? Trápí ho něco? Pomyslel jsem si a rozešel jsem se k němu. ,,Mohu si přisednout?'' optal jsem se ho opatrně. On se na mě strhnutím otočil. Nic neříkal. ,,Všiml jsem si tvých jizev na rukách.'' řekl jsem a on na mě vytřeštil  oči. ,,Proč to děláš?'' optal jsem se ho. Neodpovídal jen se zadíval před sebe. ,,Když sám o sobě pochybuješ i přes to, že tě ostatní chválí, musíš najít něco co ti pomůže zapomenout.'' řekl a já na něj vytřeštil oči. ,,O čem to mluvíš?'' ,,Neptej se když nic nechápeš, nikdy nevíš, jak otázky mohou ublížit.'' řekl a pak se zvedl a odešel. 
         Bucky
         Ptal se a to není dobře. //musíš to skončit ty nicko, nikdo tě tu nechce, prostě to skonči.// říkal mi hlas v hlavě a já se rozhodl udělat co chce. Můj život byl k ničemu, proto jsem udělal hluboké rány, a loučil se se světem.
        Peter
       Nebyl tu dlouho. Bál jsem se, dokud nám ředitel nesdělil že je mrtvý. Nikdo nic nechápal, byl to chytrý kluk co jsem pochopil od ostatních, ale jeho psychika ho prý ničila. Nejspíš proto to skončil.