Oneshoot 3 MAGIC SHOP

They couldn't be nice.

„Zrcadlo neukazuje to, co chceme vidět, ale to, co jsme skutečně uvnitř." Tuhle větu si Jáchym opakoval v hlavě, když se večer díval do prasklého zrcadla ve svém pokoji. Neviděl v něm jen svůj odraz, ale všechny ty kousky zlomeného sebe sama — bolest, strach, nenávist, kterou v sobě nosil. A temnotu, která hrozila, že ho pohltí úplně.
           Jáchym celý život žil v pekle. Doma vládl otec, který byl většinu času opilý a místo slov používal pěstě. Modřiny, rozbitá žebra, ticho, které křičelo. Každý večer končil schoulený pod stolem s rozbitým hrníčkem v ruce, v uších křik a v očích jen jediná otázka: „Proč jsem se vůbec narodil?"
Ve škole to bylo ještě horší. Třebaže se snažil zapadnout, vládli tam tři šikanátoři — Lukáš, Pavel a Marek. Lukáš byl ten nejdrzejší, Pavel krutý a brutální, Marek působil tiše, ale jeho výpady byly nejhorší. Všichni tři se ho každý den šikanovali — kopali do žeber, bili ho na chodbě, polévali vodou na záchodech, pálili mu věci a zamykali ho v šatně.
A vedle nich byl Filip — nový kluk, tichý a s očima plnými strachu, který však nikdy nezasáhl. Jen přihlížel, když Jáchyma bili, a nechal ho trpět. A to byl největší zrádce.
„Kriple," „Zrůdo," „Proč vůbec lezeš mezi lidi?" Slova pálila stejně jako rány. Nikdo nepodal ruku. Nikdo se nezastal. Jen ticho, posměch a bolest. Každý den končil stejně — pod schody, zakrvácený, ztichlý, s myšlenkou, že další den radši nepřijde.
Pak přišel čas, kdy se v Jáchymovi něco zlomilo. Vztek, nenávist a touha po pomstě. Začal si zapisovat jména těch, kdo mu ublížili. Každou noc je opakoval jako modlitbu, jako zaklínadlo. Po dostudování školy, se rozhodl pomstít. Rozhodl se je postupně pozabíjet.
           Prvním byl Lukáš. V noci čekal na opuštěné ulici za hospodou. Dešťové kapky bubnovaly na zem, vzduch byl studený a plný napětí. Lukáš se opíral o zeď, opilý a hlučný. Jáchym stál ve stínu s železnou tyčí v ruce, jeho dech byl těžký a srdce bušilo vzteky. „Pamatuješ si mě?" zašeptal.
Lukáš se zasmál opovržlivě. „Ty zasranej čuráku..." První rána udeřila s prasknutím, Lukáš vykřikl bolestí, ale ještě stál. Druhá rána ho srazila k zemi a třetí byla konečná. Krev se mísila s deštěm, ale Jáchym necítil nic. Jen ticho, které ho pohlcovalo.
        Pak přišel na řadu Pavel. V opuštěné chatě, daleko od civilizace, byl Pavel připoutaný k železnému trámu. Tři dny hladověl, žíznil, prožíval bolest řezání nožem a žár cigaret. Jeho pláč, křik a prosby se nesly v prázdnu. „Prosím, já byl dítě!" křičel Pavel zoufale. „Já taky," řekl Jáchym tiše a přitiskl nůž k jeho krku. Krev stříkla na špinavou stěnu a Pavel zemřel tiše, v posledním bolavém výdechu.
         Dalším byl Marek. Ten byl jiný. Nebyl tak nápadně brutální jako Pavel, ale jeho zlomyslnost byla zraňující. Jáchym ho chytil v noční tělocvičně, kde Marek často čekal na další oběť. Zavřel ho do malé místnosti bez oken, kde byl Marek sám, hladový, žíznivý a vystrašený. Každý den mu připomínal všechno, co způsobil. „Ty jsi zlomil tolik životů," šeptal Jáchym. „Teď poznáš, jaké to je, když nemáš kam utéct." Marek křičel a žadonil o milost, ale Jáchym byl neústupný.
         Nakonec přišel Filip. Ten, kdo nikdy nezasáhl. Věděl, kde bydlí, kdy spí. V noci ho unesl a zavřel do temného sklepa. Svázal mu ruce, dal mu pásku přes ústa. Vzduch byl studený a zatuchlý, betonové stěny pohlcovaly každý nádech. Filip seděl v tichu, oči plné bolesti a beznaděje. „Proč?" zašeptal nakonec. Jáchym k němu poklekl, v očích prázdnota. „Protože tys měl být ten, kdo tu šikanu mohl zastavit. Měl jsi být jiný, ale nebyl jsi. Byl jsi stejný nepomohl jsi nevinému."
Pak začalo mučení. Kabelová šňůra, gumová hadice, nůž, studená voda — všechno, co Jáchym nesl v sobě roky, se rozhodl vybít na poslední oběti. Filip ztrácel vědomí a znovu se probouzel, celé hodiny seděl pevně svázaný na židli, bolest byla jeho jediným společníkem. Jáchym mu tlačil nůž do stehen a šeptal: „Ty jsi mě zabil. Ne rukama, ale tím, že jsi nic neudělal." Filip neprosil, jen dýchal pomalu, až nakonec zašeptal: „Zabij mě... prosím..." Jáchyma to překvapilo, nečekal že by ho mohl požádal o smrt, slzy se mu rozlily  po tváři. „Proč? Proč to chceš?" zeptal se tiše.
Filipovy oči stmavli. „Už to nevydržím... nechci dál trpět."
          V tu chvíli se v Jáchymovi něco zlomilo, i přes to že jeho trpět, kdysi nechal. On nechtěl vidět jak Filip trpí. Všechen vztek a nenávist ztratily smysl. „Protože tě miluju, ty idiot," vydechl s bolestí v hlase Filip. „A nevím, jak ti jinak pomoct."
Najednou neviděl nepřítele ani zradu. Viděl jen kluka, stejně zlomeného, opuštěného jako byl on sám.
Jáchym si  sedl na studenou podlahu sklepa a začal plakat hystericky, dětsky, z hloubi duše. Tak jak si to nikdy nedovolil a jak si dlouhé roky odpíral.
Pak pomalu vstal, odvázal Filipa a pomohl mu do jeho pokoje. Kde ho položil na postel. Litoval toho, neskutečně moc. Cítil vinu, ublížil mu, i přes to že on tehdy jemu ne. Ošetřil mu rány, které způsobil, mastí mu namazal modřiny od provazů. A pak se mu podíval hluboko do očí. Nakonec přitiskl své rty na ty jeho. Pak jen tiše zašeptal. ,,Taky tě miluji.'' nakonec si jen lehl k němu do postele a spolu usnuli.
V noci, však Jáchym křičel ze spánku, Filip seděl vedle něj a šeptal: „Je to pryč, už je to pryč..."
Poprvé v životě držel někoho tak, jak si sám přál být držen. Ráno Filip otevřel oči a slabě se zeptal: „Proč jsi mě nenechal umřít?" „Protože bych se zabil taky," odpověděl Jáchym, hlas zlomený a pevný zároveň. ,,Jak to myslíš?'' optal se ho Filip. ,,Miluji tě už od té doby co jsem tě viděl ve třídě. Doufal jsem že budeš jiný. Že budeš stejný. Pak mě hnala pomsta, ale teď nechávám ovládnout své city.'' říkám a hluboko mu koukám do očí.
            Nakonec jsme  spolu utekli do jiné země, začali nový život pod novými jmény, ale jizvy zůstaly — ty neviditelné, hluboké. Filip měl často noční můry, vzpomínal na bolest, která mu bila způsobena, ale i viděl jak zabíjel, pro pomstu. Často se proto  díval do zrcadla a viděl v něm netvora. Filip se k němu vždy posadil, položil mu ruku na rameno a říkal: „Už nejsem ve sklepě a ty nejsi ten kluk, co mě tam svázal."
A možná, jen možná, to byla pravda. Nikdo neví zda mu zase nepřepne, ale když má u sebe Filipa, má kotvu, která ho drží. 

Když se Jáchym díval do zrcadla, už neviděl jen bolest a zlo. Viděl dvě zlomené duše, které si pomáhaly přežít. Viděl křehkost i sílu, kterou našli spolu — v sobě i jeden v druhém.

A i když minulost nikdy nezmizí, věděl, že uvnitř něj je naděje, která může pomoct začít znova!

Zkusil jsem noví žánr, dlouho trvalo, než jsem to napsal, jelikož toto moc neumím. Snad se bude líbit. Budu rád za komentáře, hvězdičky.