Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Where the Light Finds the Window Again

            Seděl jsem v poloprázdném vlaku, v kupé ve kterém jsem byl sám. Jel jsem... vlastně ani nevím kam jsem jel. Chtěl jsem prostě jen být sám, nechat své myšlenky bloudit, a nevnímat nic jiného, než jen míhající se krajinu za oknem tohoto vlaku. Rád jsem cestoval vlakem, přišlo mi, jakoby čas utíkal jinak, byl jsem tam jen já, hudba a krajina za oknem. Nic jiného jsem vnímat nemusel, a to mě uklidňovalo. Dnesk tomu ale bylo jinak.  Bylo sice kolem mě ticho a hudba hrála, ale nebyl jsem tu abych si to jen tak užil, ale spíše abych utekl. Utekl od reality. 
      Než jsem do tohoto vlaku nastoupil, doma jsem se pohádal s matkou kvůli prkotině, týden před tím jsem se hodně pohádal s mým přítelem, a kamarádi mě opustili. Podle nich jsem se změnil, ale já to nechápal. Jak jsem se změnil? Měl jsem všechno a ani jsem nepil, nekouřil. A o mé nemoci nikdo nevěděl. Nechtěl jsem to nikomu říci, nechtěl jsem aby věděli že umřu již za pár dnů. Smrt mě neděsila, děsilo mě to že je tu nechám, možná si nezasloužili to nevěděl, ale chtěl jsem si s nimi užívat zbytek života, a místo toho jsme se pohádali. Jak jsem to jen mohl dopustit.
Teď právě sedím v tomto vlaku, který směřuje bůh ví kam, a sleduji vše z okna. Vidím v něm svůj odraz a krajinu. Když v tom uvidím záblesk vzpomínky. 
Byl jsem dítě, v tu dobu žil ještě můj otec. Zrovna jsem spadl z kola, které jsem dostal ke svým 5 narozeninám. Brečel jsem, ale on mě uklidnil že to nic není. Videsinfikoval mi to, a zalepil dinosauří náplastí a já se začal smát spolu s ním.
         Tím vzpomínka skončila a já se nad tím musel pousmát. Násldovala další vzpomínka.
Byl jsem v nemocnici, řekli nám že táta umírá. Že se máme rozloučit, brečel jsem, spolu s mámou. Tehdy mi bylo 7 a já ještě nechápal, ale věděl jsem že je to naposledy co jsem mého tátu viděl. 
Při této vzpomínce jsem cítil slzy na líčkách a i jsem je mohl vidět v odraze okna. I obloha nejspíš se mnou soucítila. Byla zatažená, vypadalo to že bude i pršet, to se ale nestalo. Po další zastávce už zase svítilo sluníčko,  které hřálo mou tvář, jakoby chtělo setřít všechny mé slzy a zahrát mou duši. A říci mi že vše bude dobré. 
Už už jsem si vybavoval další vzpomínku, když se do mého kupé otevřeli dveře a dovnitř vstoupil vysoký muž, který jen chtěl zkontrolovat mou jízdenku. Proto jsem mu jí ukázal a on s úsmáním a popřáním hezké jízdy a dne odešel. Pak jsem se znovu zakoukal do okna a svého odrazu. 
Viděl jsem další vzpomínku.
Byl to můj první den ve škole, nebyl jsem oblíbený, proto jsem čas trávil sám. Nechtěl jsem si s nikým hrát, bál jsem se těch dětí, bál jsem se toho že mi ublíží. Táhlo se to se mnou do čtvrté třídy, kdy do ní přišel noví kluk. Hned jsme se zkamarádili. A stali jsme se nejlepšími přáteli, kteří jsme byli do dnes. Viděl jsem vše, jak jsme spolu jezdili na dovolené. Že jsme šli spolu i na střední. Rozuměli jsme si. Často jsme se spolu smáli, trávili jsme spolu hodně času. 
          Nad  těmito vzpomínkami jsem se usmíval, byli hřejivé, dokud jsem si neuvědomil že si našel jiné přátelé a na mě se vykašlal. Odkopl mě jako prašivého psa. Našel si holku, novou partu a já pro něj už neexistoval. Jakoby naše dlouholeté přátelství nic neznamenalo. A já byl sám. Bylo těžké to mámě vysvětlit, ale nakonec se přestala ptát. 
Další vzpomínka byla o tom jak jsem poznal svého  přítele. Tehdy to byl jakýsi koncert. Vrazil jsem do něj a polil ho pivem. Seřval mě a já se mu omlouval. Nakonec jsem ho pozval na nové a od té doby jsme se pak vídali každý den. Rozuměli jsme si a asi po čtyřech měsících jsme spolu začali chodit. Mámě se líbil a  přijala ho dobře a za to jsem byl rád. Matt je vážně skvělí kluk, ublížím mu tím. Pohádali jsem se kvůli drobnosti, koupil jsem si dámské spodní prádlo, chtěl jsem ho překvapit, ale on si myslel že ho podvádím a nenechal si to vysvětlit, seřval mě a pak mě vyhodil z našeho bytu. Brečel jsem chvíli jsem ještě zkoušel aby mě pustil dovnitř, ale to se nestalo a tak jsem odešel k mámě a zavřel se do svého pokoje. 
To už jsem slzy neudržel, bylo mi to tak líto. Kdybych to neudělal nikdy se nepohádáme. Jsem idiot, ale chtěl jsem to jen zkusit, nevěděl jsem že tak zareaguje. 
          V tom jsme vjeli do tunelu. Tma byla kolem mě, ale v okně byl stále můj odraz. Byl ale děsivější, temnější. Bylo to jakobych to nebyl ani já. Byl to strach, strach který mě obklopoval. Smutek a temné myšlenky, které se zhmotnili v mém odraze. Nemohl jsem však odtrhnout zrak, i když  mě to děsilo, prostě to nešlo. Ale tunel přeci jen není nekonečný, do kupé zase proniklo slunce, a temno kolem mě zmizelo, jako mávnutím kouzelného proutku. Vždy to ve mě bude, ale vždy s tím dokáži bojovat.
              Když jsem dojel na konečnou, zůstal jsem ve vlaku a cestoval zase zpět. Tentokrát už s blokem a perem v ruce. Začal jsem sepisovat rozlučkové dopisy. Věděl jsem že čas se krátí, proto jsem se chtěl vypsat už teď. 
Proto pero klouzalo po papírech  já dokázal napsat tři papíry. Papíry které dostanou tři důležité osoby pro můj život. Chlapec nakonec odešl vtichu sám a za pomoci doktorů. Matka, přítel, a kamarád se to dozvědí až o pár hodin později. Dopisy jsou předány a slz není málo.
          Matka
         Drahá Mami
          Mrzí mě že jsem ti to neřekl dříve, nemohl jsem, nechtěl jsem aby jsi tím trpěla. Mrzí mě že jsem se pohádali. Ale věř že jsi osoba, která mě toho neskutečně moc naučila, která byla mím vzorem a útěchou, kdykoliv jsem ji potřeboval.
Podporovala jsi mě ve všem, a nikdy jsi mi nebránila ve štěstí a za to jsem ti neskutečně vděčný, protože nebýt tebe, jsem nebyl tam kde jsem. Prosím nedávej si to za vinu, nemůžeš za to ano.
Ps. Miluji tě a to ani smrt nezmění. Budu pozdravovat tátu.
Neudržela jsem slzy. Umřel tak mladý, nezasloužil si to. Měl toho tolik před sebou, a já to nechápu. Andrew mě pevně objal a chlácholi mě i když brečel se mnou. Byl jeho přítel a dělal ho šťastným a za to jsem mu vděčná. Překvapil mě ale Matt že přišel, dlouho se spolu nebavili, a já na něj byla naštvaná, ale věděla jsem že můj syn by to tak nechtěl proto jsem mu odpustila, stejně jakoby to udělal on.
Pomohl mi i uspořádat pohřeb, nenechal mě v tom samotného a za to jsem mu vděčná. Vybral si si dobře synu.
          Andrew
         Když mě zavolali do nemocnice že zemřel, nechápal jsem to. Byla tam už i jeho máma, která brečela proto jsem ji pevně objal.
         Pak jsem začal číst dopis který mi lékaři předali.
          Zlato
        Omlouvám se že jsem ti to neřekl, ale bylo mi tak krásně s tebou, že jsem na smrt ani nepomyslel. Nepotřeboval jsem nic jiného než tebe.  A mrzí mě že jsme se pohádali, tehdy jsi mě to nenechal vysvětlit, a teď už je nejspíš pozdě, ale chtěl jsem tě překvapit, nikdy bych tě nepodvedl. Ale to vůbec nevadí nezlobím se na tebe, chápu tvou reakci zlato netrap se tím.
Ps. Prosím lásko postarej se o mojí mámu, nenech ji samotnou prosím.
Musel jsem se usmát ale i tak jsem se rozbrečel. Pohádali jsme se a já ho to nenechal ani vysvětlit, od hádky jsme se neviděli a teď  už ho nikdy neuvidím sakra. Když jsem tam spatřil Matta měl jsem chuť ho praštit, on o něm vždy mluvil krásně, a on ho jen tak odřízl. Tohle si od Matta nezasloužil.
Pohřeb byl krásný a myslím že přesně tak jak by si přál.
          Matt
        Nechápal jsem proč mi volala jeho máma, už dlouho jsme se nebavili. Ale když jsem slyšel že brečí do telefonu hned jsem přijel. Nevěděl jsem co mám dělat, jelikož tam byl i ten jeho přítel u kterého jsem si myslel že mě hned praští, ale když jsem dostal do ruky papír, s jeho ručně psaným dopisem začal jsem číst.
         Matta kámo,
        Ani nevím jak ti psát, jelikož jsme se tak dlouho nebavili. Ani nevíš jak mi chybíš. Byli jsme přeci nejlepší přátelé tak dlouho. Ale nedávám ti to za vinu, každý chce někam patřit, a já nebyl dost dobrý. Nevyčítám ti to neboj. Jsem rád že jsi ale šťastný, snad ti to dlouho vydrží. Mrzí mě že už  dál přátelé nebudem, ale věř že vždy jsem tě měl rád a chyběl jsi mi. Bohužel toto je sbohem.
U tohoto dopisu jsem brečel. Tehdy jsem chtěl vážně jen někam patřit. Proto jsem s ní začal chodit a taky, jsem si prostě nechtěl přiznat že jsem gay. Vadilo mi že už se spolu ani nebavíme, ale nedokázal jsem se do toho dokopat. 
A mi už se nikdy bavit nebudeme a ani se mu neomluvím.