Oneshoot 3 MAGIC SHOP

The Mist Guardian

         Nikdo nevěděl, odkud přišel. Nikdo kromě Brumbála neznal jeho jméno ani původ. Šepot se šířil chodbami Bradavic, studenti se ohlíželi, když se před nimi objevil nový tvář. Všichni cítili, že je odlišný — nebyl hlučný ani drzý, nechtěl upoutávat pozornost. Byl klidný, tichý, jako by patřil k mlze, která občas prostupuje školou.
„Studenti," řekl Brumbál svým hlubokým, pronikavým hlasem. „Rád bych vám představil vašeho nového spolužáka. Eryas Vale. Přichází k nám později, než bývá zvykem, ale věřím, že se mezi vámi uplatní."
Eryas vykročil z přítmí a všichni studenti na něj zírali. Oči měl barvy popela a zaleskly se, jako by v nich žily stříbrné jiskry. Jeho pohyb byl tichý, téměř neslyšitelný, a přesto každý krok působil přesně a jistě, jako by věděl, že se svět kolem něj sklání do jeho rytmu.
Když přišel čas pro rozřazovací obřad, Moudrý klobouk se po chvíli ticha ozval:
„Hmm... zajímavé. Vidím Havraspár... trochu Mrzimoru... a stín Zmijozelu. Chytrost, ctnost, ticho a tajemství proudí tvou krví. Ale v tvém srdci je mlha... mlha, která může pohltit světlo i temnotu. Zmijozel, ano, Zmijozel."
Draco Malfoy, sedící na svém místě, pozvedl bradu a pozoroval nového spolužáka s nádechem pohrdání. Eryas se posadil ke stolu Zmijozelu a jeho přítomnost byla jako chladný vítr, který utišuje i nejhlučnější místnost.
          První dny ve škole byly pro Eryase zvláštní. Nevnucoval se, ani nemluvil víc než bylo nutné. V hodinách kouzel jeho schopnosti fascinovaly i učitele — jeho kouzla byla přesná, elegantní, jako by znal tajemství magie, která byla ostatním studentům nedostupná.
Draco ho nejprve nesnášel. Byl zvyklý být středem pozornosti, a tichý, záhadný student, který nechtěl být vidět, ho dráždil. „Kdo si vůbec myslí, že je?" šeptal si Draco Hermioně a Crabbeovi, když Eryas seděl tiše a zapisoval poznámky.
Ale Draco si brzy všiml něčeho, co nedokázal ignorovat. Eryas dokázal vidět, co bylo skryto, slyšet, co nebylo vysloveno. Když se někdo blížil k nebezpečí nebo chystal k podvodu, jeho oči se na okamžik zableskly a on se tichým pohybem připravil reagovat — často tak, že ostatní ani nevěděli, že byl přítomen.
Draco cítil zvláštní napětí. Eryas byl tichý, tajemný a zároveň vyzařoval sílu, kterou si Draco nedokázal vysvětlit. Čím víc se snažil být odtažitý a drzý, tím více se Eryas zdál být nedotknutelný.
        V první týdny se studenti snažili Eryase poznat. Nikoho si nezískal, nikoho nepřemluvil k přátelství. Přesto každý, kdo se na něj podíval, cítil zvláštní napětí. V noci, když mlha vstupovala do hradu, Draco si poprvé všiml, že se Eryas pohybuje mezi stíny způsobem, který nebyl možný pro běžného studenta.
Draco byl zaskočený a zároveň fascinovaný. Byl to pocit, který neznal — respekt smíchaný s nepohodou, která ho dráždila. A Eryas? On jen sledoval, zapisoval si, byl tichý jako stín, který nikdo jiný nespatřil.
Po několika týdnech strávených ve stejných třídách a chodbách Bradavic se napětí mezi Dracem a Eryasem začalo pomalu měnit. Draco si uvědomil, že ačkoliv Eryas nikdy neztratil chlad, jeho tichý postoj nebyl arogance, ale spíš opatrnost.
Jednoho odpoledne, po hodině obrany proti černé magii, se stali jedinými dvěma studenty zůstávajícími v učebně. Draco seděl opřený o lavici, hůlku stále sevřenou v ruce. Eryas stál několik kroků od něj, tiše upravoval své poznámky, oči zalesklé podél stínů místnosti.
„Víš," začal Draco po chvíli ticha, hlas mu zněl nejistě, „bojím se. Voldemort... já... já nechci, aby mě přinutil... abych musel sloužit."
Eryas se na něj podíval, oči plné klidu, jakoby rozuměl strachu Draca hlouběji než kdokoliv jiný. „Strach je lidský, Draco," řekl tiše. „Ale bát se neznamená poddat se. Jen proto, že něco hrozí, nemusíš tomu podléhat."
Draco si odfrkl, ale nebyl si jistý, jestli se cítí uklidněný nebo ještě zmatenější. „Ale co když mě dohoní? Co když... skončím jako ostatní? Nemohu... nemohu být slabý."
Eryas se pomalu posadil na prázdnou lavici naproti němu. „Slabost není absence strachu," řekl. „Slabost je podvolení se strachu. Není tvou povinností dělat to, co chtějí druzí. Někdy největší síla je jen přežít a chránit to, na čem ti opravdu záleží."
Draco ztichl. Něco v těch slovech ho zasáhlo — klid, který vyzařoval Eryas, jeho pevná, neviditelná síla. „Ty... ty tomu rozumíš?" zeptal se nakonec, hlas tichý, jako by se bál, že by odpověď mohla změnit vše.
„Rozumím víc, než si myslíš," řekl Eryas, a jeho hlas měl jemný, neviditelný nádech něčeho starého, co sahalo mimo Bradavice, mimo čas. „Ale nemohu rozhodovat za tebe. Můžu jen ukázat cestu... a chránit tě, pokud ji půjdeš správně." Od toho dne Draco pocítil, že Eryas není jen tichý spolužák. Jeho přítomnost byla zárukou, že i když se svět kolem něj hroutí, není úplně sám. Začali spolu mluvit častěji, v krátkých chvílích, kdy nebyli sledováni ostatními studenty. A i když mezi nimi stále viselo napětí, postupně se objevovala první jiskra přátelství — mlhavé, tiché, ale pevné. Draco se mu začal svěřovat, a Eryas naslouchal bez posuzování, s klidem, který Draca uklidňoval víc než jakákoli obranná kouzla. A pokaždé, když se Draco začal bát, Eryas byl tam — neviditelně, v mlze, jeho přítomnost jemně utěšovala srdce chlapce, který věděl, že čelit strachu je první krok k odvaze.
        Byla pozdní noc a Bradavice byly zahalené do mlhavého stínu. Chodby byly prázdné a studený vítr se proplétal mezi kamennými sloupy. Draco běžel, jeho srdce bilo jako zvon. Něco uvnitř ho varovalo — strach, pocit, že někdo je za ním. A měl pravdu.
Eryas Vale stál několik kroků za ním, nebo spíše se pohyboval mezi stíny a mlhou, neviditelný, tichý, připravený zasáhnout. Viděl vše — každý Dracův krok, každý jeho nádech. Nemusel být viděn, aby mohl chránit. Mlhový závoj se kolem Draca začal pomalu stáčet, lehký a chladný, ale s vlastní vůlí.
A pak se z temnoty ozval hlas: „Malfoy!"
Harry Potter. Jeho hůlka byla zvednutá, oči plné odhodlání a rozčílení. „Sectumsempra!" vykřikl a kouzlo vyletělo jako stříbrná střela.
Draco instinktivně zatnul zuby, ale měl pocit, že kletba se blíží příliš rychle. Bylo to okamžité — pocit smrti, který se valí přímo k němu. A pak pocítil mlhu, která se stočila kolem něj. Hustá, živá, chladná — mlha, která se pohybovala s ním, odrážela kouzlo a chránila jeho tělo. Draco se zastavil, dech mu utíkal, oči rozšířené, když spatřil, že nikdo kolem něj není. Ale cítil Eryase. Tichý, neviditelný, stojící mezi světy, připravený chránit ho. „Draco, nepanikař," zašeptal sotva slyšitelně jeho hlas, který se ztrácel mezi šelestem mlhy. „Zůstaň klidný. Já se postarám."
Kouzlo odražené od mlhy dopadlo na stěnu s hrozivým rachotem. Harry se zarazil a připravil se k dalšímu útoku, ale mlha kolem Draca se rozzářila slabým stříbrným světlem, které ztěžovalo cíl.
Eryas se přiblížil, mlha se stočila kolem Draca jako živý štít. „Musíme se dostat pryč," řekl rychle, hlas naplněný naléhavostí. „Teď!" Draco přikývl, stále ohromený. Mlhou se pohybovali spolu, tichý, neviditelný proud chránil každý jeho krok. Harry kletbu po kletbě zasílal, ale Eryas vždy našel způsob, jak je odrazit nebo odklonit. Nakonec Harry vyčerpaně zamrkal a Draco využil momentu, aby se dostal do bezpečné části chodeb. Všude kolem nich se mlha vznášela jako živý stín, chránila je, skrývala každý pohyb.
Draco padl na kolena, srdce mu bušilo. „Ty... ty jsi mě... zachránil...?" zeptal se, hlas chraplavý, smíšený se strachem a úlevou.
Eryas se mírně usmál, oči zalesklé jako stříbrný popel. „Nejen já," řekl. „Mlhu nechávám dělat svou práci. Ale jsem tady. Vždycky budu tady, když budeš potřebovat ochranu."
Draco pomalu vstával, jeho ruce stále chvěly. „Proč... proč to děláš? Mohl jsi mě nechat..." „Protože někdo musí," odpověděl Eryas, jeho hlas klidný, pevný. „A někdo musí vědět, kdo zůstane, až temnota přijde." Draco pocítil, že mlha kolem něj není jen mlha. Byla to živá přítomnost, tichý ochránce, připravený pohltit kouzla a stíny. Eryas stál u něj, neviditelný pro ostatní, ale pro Draca silný jako hora. A v tom okamžiku Draco věděl, že nikdy nebude sám. A že to, co cítil v mlze — tichou, stříbrnou přítomnost — nebyla jen magie. Byl to Eryas, jeho strážce, jeho ochránce... jeho tajemství.
       Hrad byl ponořený do tiché noci, pouze šelest větru a vzdálené houkání sov rušily klid. Draco stál u okna v Zmijozelské věži, oči upřené do tmy. Srdce mu bušilo, strach a vědomí, že Voldemort se blíží, z něj dělaly křehký cíl. A pak se ozvalo ticho, které nebylo jen mlčením. Byla to přítomnost, hrozivá, temná, kterou cítil každý, kdo měl dost odvahy. A náhle — ve dveřích se objevil Voldemort, jeho oči hadí, chladné, smrtící.
„Draco," zašeptal hlasem, který zněl jako šepot smrti. „Měl by ses ke mně přidat. Odpíráš-li, tvůj život skončí." Draco se zachvěl, ale pevně zvedl bradu. „Nepodvolím se," odpověděl hlasem, který se mu zpočátku třásl, ale postupně zněl rozhodněji. Voldemort zvedl hůlku, černá magie se stáčela v ostrou stříbrnou střelu. „Tak tedy..." zašeptal a seslal kletbu, která měla zničit Draca okamžitě. Ale nebyl sám. Mlha se náhle zhoupla kolem Draca, hustá, živá, stříbrná, a pak se objevila silná postava. Eryas Vale. Skákal přímo před Draca a tělo mu narazilo do linie útoku. Kouzlo zasáhlo jeho tělo plnou silou, a Eryas padl na kolena, tvář zkřivená bolestí, oči plné odhodlání.
„Draco... žij..." vydechl, hlas chraplavý a slabý, ale pevný. „Nikdy... se nevzdávej..."
Draco sledoval, jak Eryasovo tělo klesá, a v tom okamžiku pocítil něco úžasného — mlha kolem něj se stočila a vytvořila ochranný závoj, živou, chladnou, neviditelnou, ale pevnou. Každý krok, každý nádech, každé jeho sebemenší pohyby byly chráněny touto mlhou.
Draco ucítil, že je to Eryas. Nebyl pryč. Jeho tělo ano, ale jeho přítomnost, jeho ochrana, byla všude kolem něj. Mlhový závoj se pohyboval s ním, jako by měl vlastní vůli, a Draco věděl — a jedině on to věděl — že Eryas bude jeho strážcem navždy.
„Mlha... je tvoje," šeptal vítr, který Draca hladil po tváři. „A já... jsem s tebou. Nikdy tě neopustím."
Draco pocítil zvláštní klid. Strach a panika ustoupily, nahrazené pocitem bezpečí a tiché síly. I když věděl, že Eryas padl, že obětoval svůj život, cítil jeho přítomnost v každém poryvu větru, v každém stínu, v každém šelestu mlhy.
Od té chvíle se mlha stala jeho ochráncem, jeho stínem, jeho tajemstvím. Nikdo jiný nic necítil — jen Draco Malfoy věděl, že jeho tajemný přítel, Eryas Vale, stále bdí a nikdy ho neopustí.