Oneshoot 3 MAGIC SHOP

과거는 더 이상 나를 해치지 않을 거야

                    Každé ráno byl můj největší nepřítel. Otevřel jsem oči a první pohled mi vždycky ztuhl v hrudi jako železná svěrka — odraz v zrcadle vedle postele. Jizva. Ta hrubá, rudá, nerovná jizva, která byla více než jen jizvou. Byla to připomínka mé bolesti, mého utrpení, mého života bez rodičů, bez domova, bez klidu. Vzpomínky na to, jak jsem vyrůstal u babičky, kterou jsem měl rád, ale která nikdy nemohla nahradit teplo rodiny, mi rozervaly srdce pokaždé, když jsem se na tu jizvu podíval. A všichni ostatní ji viděli stejně — jako mé nejhorší selhání.

Ve škole to bylo peklo. Už od prvního dne, kdy jsem vkročil do třídy, jsem cítil ten ostrý pohled. Všichni věděli, že jsem jiný. A oni to nedali najevo jen mlčením, ale i posměchem. „Hej, podívej se na toho feťáka!" křičeli spolužáci, i když jsem nikdy nebral drogy. „Tahle tvář nemá místo tady. Jsi odporný." Smáli se mi, ukazovali prsty, někdy mi házeli drobnosti na zem, aby mě ponížili. Ten smích — to rčení „smát se za zády" — se stalo mou každodenní realitou. Každý den jsem bojoval s tím, že jsem byl ten, koho ostatní chtěli zničit.

Nejenže mě šikanovali kvůli jizvě, ale také kvůli tomu, že jsem neměl rodiče. „Si sirotek, nikdo tě nechce," říkali. „Ještě pořád žiješ u babičky, jak to můžeš přežít?" Tyhle věty mě pronásledovaly dlouho, i když jsem se je snažil nevnímat. Každé ráno jsem se snažil zamaskovat bolest, ale uvnitř jsem krvácel.

Ve škole jsem si připadal jako cizinec ve vlastním světě. Nikdo nechtěl slyšet můj příběh. Všichni viděli jen jizvu, kterou mi připomínali pořád dokola. Jednou, když mě zase spolužáci obklopili a smáli se mi, jedna dívka před celou třídou řekla: „Ty jsi přímo odporný, s tou jizvou vypadáš jako monstrum. Proč vůbec chodíš do školy?" V tu chvíli jsem cítil, jak mi všechno ztěžkne, jak mi tenhle svět rozbíjí srdce na kusy.

V hlavě jsem vedl nekonečný boj. Černé myšlenky mě dusily, šeptaly mi, že jsem k ničemu, že nemám právo žít.
„Proč jsi tady? Proč vůbec chceš žít?" ozýval se hlas v mé hlavě, který mě neúnavně urážel. „Jsi odporný, jsi špinavý. Nikdo tě nechce, jsi selhání."
Snažil jsem se ty hlasy umlčet, ale byly příliš hlasité.

Večer jsem ležel v posteli, svíral jsem polštář a potlačoval pláč, abych nebudil babičku. Nechtěl jsem, aby viděla mou slabost. Místo toho jsem si říkal: „Musíš být silný. Musíš to vydržet. Všechno se spraví." Ale pravda byla, že jsem se cítil jako ve vězení, z něhož nevede žádná cesta ven.

Pětkrát jsem se pokusil o sebevraždu. Pětkrát jsem chtěl utéct z bolesti, která mě každodenně dusila. První pokus byl tehdy, když jsem si po škole vzal pilulky, co našel v lékárničce babičky. Pamatuji si, jak mi bylo zle, jak jsem se potil, ale nakonec jsem usnul a probudil se v nemocnici. Sestra mi řekla, že mám štěstí, že mě našli včas, ale já si ten den přál, aby mě už nikdy nenašli.

Druhý pokus byl ve škole, když mě spolužáci zavřeli do sklepa a začali mě fyzicky týrat. Nemohl jsem dýchat, ani pohnout. V hlavě se mi opět ozval ten hlas: „Proč se pořád snažíš? Vždycky prohraješ."

Třetí, čtvrtý a pátý pokus byly tiché a bezvýznamné, schované v noci, když jsem seděl s nožem v ruce a uvažoval o tom, že už dál nemá cenu bojovat. Ale pokaždé, když jsem chtěl jít dál, něco mě zadrželo.

Jednoho večera, když už jsem byl tak zničený, že jsem nechtěl ani dýchat, zapnul jsem Weverse a viděl jsem Yoongiho. Seděl tam s náhlavními sluchátky a v očích měl tu klidnou sílu, kterou jsem hledal celý život. Jeho hlas byl tichý, ale pevný, a něco ve mně se probudilo.
„Je v pořádku být slabý," řekl na začátku. „To neznamená, že jsi selhal. Znamená to, že jsi pořád člověk."

Ty slova byla jako déšť na vyschlou půdu mé duše. Pomalu, velmi pomalu, jsem začal jeho videa poslouchat znovu a znovu.
„Jizva není tvoje vina. Je to důkaz, že jsi bojoval. Že jsi přežil," pokračoval. „Nikdo nemá právo ti říkat, kdo jsi. To určuješ jen ty sám."

V té chvíli jsem si začal opakovat jeho slova jako mantru v hlavě, když jsem čelil dalším šikanám:
„Nemusíš být dokonalý, abys byl hodný lásky."
A když na mě někdo křičel „Zrůdo!" nebo mě házel věci, moje mysl už nebyla jen plná bolesti, ale i naděje.

Někdy, když se mé srdce zase svíralo, a já chtěl propadnout zoufalství, opakoval jsem si:
„Když padneš, vstávej. Bolest tě posílí."

Nešlo to přes noc. Byly dny, kdy jsem chtěl všechno vzdát, kdy jsem se cítil jako největší selhání. Ale Yoongiho hlas v mém srdci mi dával sílu vstát a bojovat dál. Díky němu jsem začal přijímat svoji jizvu, přijímat svoji minulost. Už jsem nebyl ten, kdo se skrývá. Byl jsem ten, kdo přežil.

Teď, když se podívám do zrcadla, už nevidím jen jizvu. Vidím příběh. Příběh o bolesti, o strachu, o boji a nakonec o vítězství. Minulost mě už nebude bolet, protože jsem pochopil, že bolest není konec. Je to začátek.

A za to, Yoongi, ti budu navždy vděčný.

              

YoonGi bylo to dlouhých 21 měsíců, kdy jsi s námi nebyl, dvoje narozeniny, které jsi s námi nemohl oslavit. Ani netušíš jak mě zabíjelo nevědět o tobě žádné informace, a pak najednou zprávy o nehodě. Nikdy jsem nebyl na tebe naštvaný za to co se stalo, protože jsem věděl že to nebyla velká chyba za kterou bych tě měl nenávidět. Nechápal jsem ARMY které to tak hrotili, nebyl jsi jediný, kdo kdy řídil opilí. Zveličili to, vymysleli si nepravé inforace. Ale ARMY se za tebe postavila, a  já zase cítil spojitost tohoto fandomu. A pak jsme tě mohli vidět na Hobiho posledním koncertu. Byl jsem tak šťastný že jsi tam a bavíš se. A dnes je den, kdy se vracíš z armády i ty. Den kdy jsi konečně zase volný, a můžeš se věnovat tomu co miluješ hudbě a vystupování. Věř že je to ten nejšťastnější den v mém životě asi tak jako kdy jsem tě poprvé našel. Jsi již 11 let mím biase a to se nikdy nezmění. Děkuji ti YoonGi a vítej doma.