Oneshoot 3 MAGIC SHOP

The clock brought us together

             Čas plynul, utíkal a lidé si ho málokdy uvědomovali, dokud se nezastavili a neocitli se sami se svými myšlenkami. Max si často představoval, že čas je jako řeka – rychlý, nemilosrdný, a přesto neviditelný, proudí skrz životy a nenechá nikoho stát na místě. Dny plynuly jeden za druhým a on cítil tíhu osamělosti, kterou nedokázal přesně pojmenovat. Přesto měl pocit, že něco čeká, něco, co by mohlo změnit jeho svět. Když vkročil do Dracova hodinářství, okamžitě ucítil známou, téměř magickou atmosféru. Tikot hodin byl hudbou, kterou slyšel jen on, a vůně starého dřeva a jemného kovu vyvolávala zvláštní pocit bezpečí. Draco stál za pultem, oči plné tichého vědění, a přesto laskavosti. Maxovi se sevřelo srdce – tady, mezi hodinami, se čas zdál mít smysl.
          „Dobrý den," řekl Max, srdce mu bušilo rychleji, než by chtěl přiznat. Draco se na něj podíval, přikývl a jeho úsměv byl jemný, ale hluboký. „Co tě sem přivádí?" zeptal se, a Max položil hodinky na pult. Hvězdný vzor na ciferníku jemně třpytil, lehce poškrábaný, ale stále krásný. „Potřebují opravit," řekl, hlas chvějící se, „byly pro mě... speciální."
Draco se tiše usmál a odkráčel dozadu. Max čekal, ale jeho oči sklouzly k dveřím a tam vstoupil Alexander. Jeho pohled padl na Maxe a hodinky a něco v něm zavibrovalo. Srdce se mu rozbušilo, dech zrychlil. Max cítil stejný nával – jako by se mezi nimi okamžitě vytvořilo neviditelné pouto, jemné, přitahující.
           Draco se vrátil a jemně držel obě sady hodinek. „Chcete, aby se propojily?" zeptal se s úsměvem, který nebyl jen přátelský, ale i tajuplný. Max a Alexander se na sebe podívali, nevěřícně, ale zároveň se mezi nimi něco přeskočilo, jiskra, kterou ani jeden nečekal. Draco lehce dotkl hodinek, a jemné světélko se rozlilo mezi nimi. Max cítil teplo, Alexander také. Bylo to nenucené, přirozené, a přesto intenzivní.
Když vyšli ven, Max měl pocit, že každý krok je těžší, protože se mu srdce snažilo vytrhnout z těla a běžet k Alexanderovi. Alexander měl podobný pocit; jeho ruce se nechtěně dotýkaly Maxových při každém pohybu. Každý pohled, každý drobný úsměv, každé zamrkání se stalo novou kapitolou, kterou nemohl zastavit.
               Dny se změnily v týdny. Max a Alexander se scházeli všude – v parcích, kavárnách, knihovnách. Pokaždé, když byli spolu, cítili jemný tik hodinek, připomínku spojení, které bylo větší než oni sami. Max seděl doma a sledoval své ruce, jak vibrují při každém dotyku hodinek, a přitom si kladl otázky: „Je to skutečné, nebo jen magie?" Ale když zavřel oči a cítil Alexandera blízko sebe, odpověď byla jasná – skutečné a nezastavitelné. Alexander ležel ve své posteli, hodinky v kapse, mysl mu vířila. „Je to šílené... cítím ho, i když není tady. Ale nechci, aby to přestalo. Ať už je to cokoli, je to... moje realita," přemýšlel, a srdce mu bušilo silněji než kdykoliv předtím.
                  Jedno odpoledne seděli spolu v malé kavárně. Max jemně položil ruku přes Alexanderovu. Bylo to jen náznak doteku, a přesto to bylo elektrizující. „Někdy mám pocit, že nám chybí čas. Více než jen ty krátké chvíle, co trávíme spolu," řekl Max, hlas tichý, téměř šeptající. Alexander přiklonil hlavu, jejich čela se téměř dotýkala. „Já vím... bojím se toho, ale... nechci být pryč ani na chvíli."
Jejich ruce se spojily pevněji, dech se zrychlil. Max pocítil, jak se v jeho hrudi rozlila neznámá, hluboká něha. „Možná to není jen o hodinkách," pomyslel si. „Možná jsme se našli... a tohle nás drží pohromadě."
           Pak přišel den, kdy museli navštívit Draca, aby mu poděkovali. Hodinářství mělo zavřít, a Max cítil, jak mu srdce sevřel smutek. „Draco... opravdu zavíráš?" Jeho hlas byl plný obav a něhy. „Ano," odpověděl Draco, oči laskavé, ale klidné. „Pomohl jsem všem, kdo potřebovali. Hodinářství už není nutné."
Alexander se podíval na Maxe, ruce stále pevně spojené, a řekl: „Děkujeme ti... za všechno. Bez tebe bychom se nikdy nepotkali." Max přikývl, přitiskl svou druhou ruku na Alexanderovu, pocit intimity, který nebyl jen fyzický, ale hluboký a duševní. Draco přikývl a jemně se usmál. „Pamatujte, že čas je dar. A teď je čas, abyste šli svou cestou. Vy dva jste si ji našli navzájem."
Max a Alexander se znovu podívali na hodinky. Tikaly synchronně, každý svým rytmem, jako jejich životy – propojené, ale stále individuální. Draco sledoval, jak odcházejí, a pocítil tichou spokojenost. Hodinářství skončilo, ale jeho magie, jeho práce, jeho laskavost žila dál – v jejich srdcích a ve spojení, které nemohlo být rozděleno. Hodiny je spojily dohromady a to bylo největší, co mohl Draco nabídnout.
Max cítil teplo od Alexandra, jejich ruce stále spojené, dech klidný, ale srdce ještě plné jisker. „Možná to byla jen náhoda," pomyslel si, „ale věřím... že tohle spojení je osud." Alexander se na něj podíval, úsměv plný pochopení a něhy. „Není to náhoda. Nikdy by to nemohlo být náhoda."
A tak kráčeli spolu, hodinky tikaly, čas plynul, a oni cítili, že konečně našli místo, kde mohou být sami sebou, propojeni magií a neviditelnou sílou, která je držela pohromadě – silnější než cokoli jiného.