Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Our Neverending Story

            Maty
           Procházel jsem starým městem, jehož ulice byly téměř prázdné. Lidé se mu vyhýbali obloukem a šeptali o něm jako o „městě duchů". Srdce mi bušilo a zároveň mě fascinovalo – proč bych měl být právě já tím, kdo sem musí vstoupit? Kdysi tu žili moji předci, a to mě sem přivedlo. Každý krok mezi rozpadlými domy byl provázen jemným šelestem listí a ozvěnou minulosti, která se zdála tak živá, že jsem téměř slyšel hlasy dávno mrtvých obyvatel.
Když jsem dorazil k domu, jehož okna byla prachem matně zakryta, pocítil jsem zvláštní napětí. Přestože vypadalo opuštěně, měl jsem pocit, že mě čeká něco... neznámého. Vešel jsem dovnitř a hned mě obklopila tíha ticha. Obývák byl plný prachu, který jsem při každém kroku vířil kolem sebe, ale můj zrak přitahovala knihovna v rohu ložnice. Stála tam kniha, jejíž hřbet byl překvapivě čistý, jako by ji někdo nedávno dotkl.
S opatrností jsem ji vzal do ruky. Stránky byly jemně vonící starým pergamenem, a jak jsem ji otevřel, svět kolem mě se zatemnil. Srdce mi vyskočilo, když jsem pocítil, že padám, ale místo tvrdého dopadu jsem se ocitl na podlaze obrovského zámku. Lidé kolem mne byli ponořeni do něčeho vážného – shromažďovali se a diskutovali.  „Sešli jsme se, aby Rin zachránil královnu, jinak Fantazie zanikne," řekl muž s podivným hlasem. A já? Já jsem byl jen pozorovatelem, schoulený za sloupem, cítící mráz strachu a úžasu zároveň.
          Rin, kluk mého věku, vystoupal po schodech. „Tohle je Rin?" zaslechl jsem hlasy. „Není trochu mladý? Neměl by být starší?" A pak padla věta, která mě zamrazila: „S ním půjde ten, kdo se schovává za sloupem – on je tím, kdo Fantazii může zachránit." Srdce mi vyskočilo. Jak vědí o mně? Proč já? „Já... proč já?" vykřikl jsem, ale muž jen klidně řekl: „Je to tvá Fantazie. Ty jsi ji znovu objevil."  A právě v tu chvíli se zem otřásla. „Musíte spěchat, než zasáhne Gmok a než udeří Nicota," naléhal muž, a Rin mě chytil za ruku. Cítil jsem jeho sílu, ale zároveň i strach, který nás oba svíral. po schodech. „Tohle je Rin?" ozývalo se šumem místnosti. „Není trochu mladý?" „Neměl by být starší?" Muž pak prohlásil: „S ním půjde ten, kdo se schovává za sloupem – ty. Ty jsi ten, kdo může Fantazii zachránit." Mé srdce bušilo. „Já... proč já?" vykřikl jsem. „Je to tvá Fantazie, ty jsi ji znovu objevil," řekl muž. V tu chvíli se zem otřásla. „Musíte spěchat, než zasáhne Gmok a než udeří Nicota." Rin mě chytil za ruku a vedl ke svému koni.
               Rin mě pevně držel za ruku, když jsme vyběhli z velké síně na nádvoří zámku. Vzduch byl chladný a těžký, naplněný napětím a neznámou magií, která nás obklopovala. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měl pocit, že každý nádech rezonuje celou Fantazií. Rin se otočil a podíval se na mě, jeho oči byly směsí odvahy a strachu, a já si uvědomil, že i on se bojí – stejně jako já.
Naše cesta vedla přes temné lesy a opuštěné města, která Fantazie dávno zapomněla. Každý strom a každá zchátralá ulička byly pokryty mlhou, která se motala kolem nás a zdála se téměř živá. Cítil jsem, jak se naše ruce ještě pevněji spojily, a když se naše pohledy střetly, cítil jsem zvláštní spojení, něco, co se nedalo popsat slovy – pocit bezpečí, i když jsme byli obklopeni neznámem.
Najednou náš kůň klopýtl, zakymácel se a padal dolů do propasti, která se před námi otevřela jako černá díra. Srdce mi poskočilo a vykřikl jsem, ale Rin mě pevně držel a snažil se koně udržet. Jenže tíha a strach byly příliš silné, a já jsem viděl, jak kůň mizí do hloubky. Panika mě zachvátila, když jsme oba padali – a v té chvíli se objevil mlžný přízrak, Aeralis. Jeho tělo bylo jemné, zářilo světlem, které mě hřálo u srdce. Uchopil nás a nesl vzhůru, nad propastí, a já cítil, jak jeho přítomnost uklidňuje mou paniku.
Rin mě objal na koni – alespoň si to připadalo, protože i když jsme byli zachráněni, cítil jsem jeho vůni a teplo, které mě obklopilo a naplnilo klidem. „Už nikdy nebudeš sám," řekl mi tichým hlasem, a já uvěřil, že to je pravda. Strach a napětí postupně ustupovaly a já cítil, že mezi námi vzniká něco víc než přátelství.
             Aeralis nás nesl vzduchem, jeho mlžné tělo se vlnilo mezi světlem a stínem, jako by Fantazie sama ožívala pod jeho křídly. Pod námi se míhala zapomenutá města a lesy, krásná, ale opuštěná místa, kde kdysi žila radost a život. Viděl jsem staré fontány pokryté mechem, sochy, které ztuhly v tichu věků, a pozůstatky ulic, kde děti kdysi hrály. Bylo to nádherné a smutné zároveň – krása Fantazie, kterou lidé opustili.
Rin seděl vedle mě a já cítil jeho přítomnost jako pevnou oporu. Jeho ruce se dotýkaly mých, a v těch krátkých okamžicích jsem cítil něco, co se nedalo popsat – spojení, které rostlo každým okamžikem. „Neboj se," řekl tiše a jeho hlas se mísil s šumem větru kolem nás. „Jsem tu s tebou."
Cesta byla dlouhá, ale Aeralis nás nesl neochvějně. Když jsme se blížili ke zrcadlovému sálu, temnota se stávala hustší a napětí rostlo. „Tady tě vysadím," prohlásil mlžný přízrak a snížil se, až jsme stáli na okraji výhledu, kde se rozkládal slavný zrcadlový sál. Odtud vedla cesta k samotné královně, ale Gmok – temný stín Nicoty – už čekal.
„Cítím ho..." zamumlal Rin a jeho ruka se sevřela kolem mé. Strach a odhodlání se mísily v jeho očích, a já jsem věděl, že oba budeme potřebovat veškerou odvahu, kterou máme. „Drž se mě," řekl, a já přikývl. Aeralis nás položil na pevnou zem a rozplynul se v mlze, zanechávajíc nás sami, ale připravené čelit neznámu.
Byli jsme tam – Rin a já – pohromadě, naše city se prohlubovaly, a přesto jsme věděli, že před námi stojí největší zkouška. Temnota se zmítala kolem nás, a první výkřiky Gmoka se nesly sálem.
             Stáli jsme na kraji zrcadlového sálu. Temnota se vlnila kolem nás jako živá hmota, chladná a pronikavá. Gmok, velká stínová postava, vystoupil z temnoty, jeho oči byly prázdné a přesto plné hrozby. „Tak jste dorazili," zahuhlal jeho hlasem, který vibroval přímo v kostech. „Mysleli jste, že Fantazii zachráníte tak snadno?"
Rin sevřel mou ruku pevněji a já cítil, jak jeho síla proudí ke mně. „Musíme ho zastavit," šeptal, jeho hlas plný odhodlání a zároveň strachu. „Nechám tě jít první, Maty. Já... já musím..."
„Rine, ne, nemůžeš!" vykřikl jsem, ale věděl jsem, že jeho mysl je pevná. Gmok se přiblížil, a jeho temnota se táhla jako chapadla kolem nás. „Vy dva jste jen hračky v mém světě," zasyčel. „Nicota vás pohltí."
Rin se nadechl a postavil se před mě, jeho oči zářily neochvějnou odvahou. „Ne, Gmoku. Pokud chceš Fantazii zachránit Maty, musím se obětovat. Utíkej Maty, zachraň  královnu."
Mé srdce se sevřelo. „Rine, prosím, ne...!" ale jeho rozhodnutí bylo pevné. V ten okamžik se ke mně přiblížil Gmok a Rin se obejmul kolem mě na koni. Cítil jsem jeho vůni, jeho teplo a klid, který mi dodal odvahu. „Neboj se," šeptal mi. „Už nikdy nebudeš sám."
Gmok se nadechl k útoku a Rin se vrhl proti němu, jeho oběť byla jasná. Zároveň jsem cítil, jak se naše spojení prohlubuje – strach, láska, odvaha a smutek se mísily v srdci.
„Maty... teď je řada na tobě," zasyčel Rin, jeho hlas zněl i přes vzdálenost. „Dávej pozor na královnu zachraň Fantazii.'' vykřikl. S jeho oběťí se otevřela cesta k sálu a já cítil, že musím pokračovat, i když jsem nevěděl, co přijde. Temnota byla kolem, ale my jsme měli světlo – Rinovu odvahu, naše spojení a naději.
              Srdce mi bušilo, když jsem vstoupil do sálu, kde se královna skrývala za závojem zrcadel a stínů. Celý prostor byl nádherný, a přesto melancholický – jako by každý kout pamatující dávné časy byl zapomenut, opuštěn. Královna se na mě podívala očima plnými smutku a očekávání. Cítil jsem, jak mi Rinova odvaha proudí v žilách, i když byl teď pryč, bojující s Gmokem.
„Jsem tu, abych ti dal jméno. Abych zachránil Fantazii," zašeptal jsem sám sobě, když jsem se k ní přiblížil. Dotkl jsem se její ruky a cítil jsem teplo a sílu, která byla přesto křehká. „Jméno, které ti dám... je Láska," řekl jsem tiše, a jakmile slova vyšla z úst, zázračné světlo zaplavilo místnost. Královna se usmála a věděl jsem, že Fantazie byla zachráněna. V ten okamžik jsem pocítil, jak se vše kolem nás začalo měnit – zapomenutá města, prázdné ulice, stíny minulosti, všechno se vracelo do starých kolejí.
             Z hloubky svého srdce jsem si přál, aby Rin i já jsme byli v bezpečí a aby Fantazie opět byla celá a klidná. A najednou jsem cítil jeho přítomnost – byl tu, ne fyzicky, ale v mém srdci, jako teplý proud, který mě naplňuje klidem a nadějí. „Děkuju ti, Maty," zašeptal Rinův hlas, který se zdál být všude kolem. „Tvoje srdce zachránilo svět."
Pocítil jsem náhlou touhu ho vidět – a zjevil se. Poprvé jsem se k němu přiblížil a políbili jsme se. Bylo to tiché, něžné, plné emocí, které se v nás nahromadily během celého dobrodružství. V tu chvíli jsem věděl, že už nikdy nebudu sám, a že spojení mezi námi přežije i nejtemnější chvíle.'Rin se odtáhl, jeho oči zářily odhodláním. „Tohle není konec, Maty," řekl, „to je nový začátek." A jak jsem cítil, jak mizí, věděl jsem, že se musím vrátit do reality, ale že naše pouto přežije čas i prostor.
              Srdce mi bušilo, když jsem otevřel oči. Záblesk světla a vůně starého papíru mě přivedly zpět do pokoje, kde všechno začalo. Kniha, která mě přenesla do Fantazie, ležela stále otevřená na stole, její stránky tiše šeptaly příběhy, které jsem právě prožil. Vzduch byl klidný, pokoj tichý, ale uvnitř mě vířily emoce, které nebylo možné snadno uklidnit.
Sáhl jsem po knize a cítil jsem, jak mi v dlaních proudí teplo – jako vzpomínka na Rinův dotek, jeho sílu a jeho vůni, která mě kdysi uklidňovala, a teď mi připomínala, že už nikdy nebudu sám. Každý okamžik dobrodružství, každý strach a každý smích, který jsme sdíleli, byl stále živý, jako by mě magie Fantazie nikdy neopustila.
Zavřel jsem oči a představil si Rinův obličej, jeho odhodlané oči a jemný úsměv, když se obětoval. „To není konec, ale nový začátek," jeho slova mi zněla v hlavě, a já pocítil hluboký klid. Věděl jsem, že ačkoliv jsem zpět v realitě, naše pouto není přerušeno. Přál jsem si, aby svět Fantazie i náš svět mohly existovat současně, a abychom se mohli vrátit, kdykoli bude potřeba.
Položil jsem ruku na knihu a šepnul: „Děkuju, Rin." Úsměv se mi rozlil po tváři a věděl jsem, že příběh nekončí – že teď začíná nová kapitola, kterou budu psát sama. Fantazie zůstala v mém srdci, připravená k návratu kdykoli budu chtít, a já cítil sílu, odvahu a lásku, které jsem tam objevil.
A tak jsem se posadil u stolu, vzal pero a otevřel nový list. Svět kolem mě byl stejný, a přesto jiný – plný možností, které teprve čekaly na to, abych je oživila. 
           Uběhl nějaký čas, co jsem byl z Fantazie  zpět, chyběl mi Rin. Ale vrátit se prostě nešlo. Proto jsem se procházel venku a myslel na to jak se asi má. Když v tom jsem do někoho narazil. Oba jsme spadli do písku. Podíval jsem se na onu osobu. Byl jsem naštvaný, ale když jsem si vědomil kdo to je musel jsem se usmát. Cítil jsem slzy v očích, a rychle jsem se zvedl, až se mi zatočila hlava. ,,Rine.'' vykřikl jsem a skočil mu kolem krku. ,,To jsem ti až tak moc chyběl.'' řekl se smíchem. ,,Ani netušíš jak moc. Neustále jsem na tebe myslel. Ale co tu děláš?'' ptal jsem se. ,,Královna mi řekla že za to že jsem ti pomohl si mohu něco přát. Tak jsem si přál abych mohl být zase s tebou. Ale nemohl jsem tě najít.'' řekl a sklopil hlavu. ,,Důležité je že jsi tu se mnou.'' řekl jsem a pevně ho obejmul, a už jsem ho nikdy nepustil. Odvedl jsem ho k sobě domů, tedy teď už k nám domů.. Rin z toho byl pav, ale zvykl si.  A už jsme navždy spolu.