Oneshoot 3 MAGIC SHOP

무모한 행동

             Jimin
             Bál jsem se samoty, bál jsem se opuštění, proto jsem byl vděčným svým dvěma kamarádům JungKookovi a Taemu. Trávili jsme spolu, každý náš volný čas. Byli jsme spolu už od dětství, nerozluční přátelé, rodiče z nás občas prý byli dokonce na prášky, protože když jsem byli od sebe vyváděli jsme. Chodili jsme spolu do školky, do školy a myslel jsem že spolu půjdeme i na střední, ale to byl jen můj sen, moje zbožné přání. Nešli jsme na stejnou střední, rozdělili jsme se, a od té doby jsem se zařekl, že už nikdy nebudu mít přátelé. Toho dne, kdy mi řekli, že každý jdeme jinam, už jsem s nimi nepromluvil. Nedokázal jsem to, tak moc mě to zasáhlo, že jsem se uzravřel do sebe. Nemluvil jsem ani s rodičema, byl jsem prostě sám. 
Střední, hodně lidí se na ní těší, taky jsem se před tím těšil, ale už ne. Jsme sám, sám bez svých přátel, proč jsem byl jediný co se od nich oddělil? Proč mě nechali samotného. Ano došlo vám to správně, Tae a JungKook šli spolu na střední, jen já to nevěděl. Bral jsem to jako zradu, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Stalo se tak, nezměním to. 
              Už druhým rokem chodím na uměleckou školu v Soulu se zaměřením na moderní tanec. Miluji to, miluji jak dokážu skrz hudbu a své pohyby vyjádřit své emoce. Mám v sobě tolik emocí, které díky tanci mohu pustit na povrch. Svou osamělost, zklamání, osamnění a všechny negativní myšlenky jsem tancem dokázal ventilovat, a nepotřeboval jsem ani přátele ani rodinu. Ne nepochopte to špatně, své rodiče i sourozence mám rád, ale Busan je přeci jen od Soulu dost vzdálený, a tak je nevidím tak často. Ani oni sem často nejezdí. 
Procházel jsem se školním kampusem, a užíval si ještě teplé Soulské slunce. Musel jsem se usmívat, a díky tomu jsem nedával na cestu moc pozor, jelikož, když se usměji víčka mi skoro zakryjí oči. Lidi říkají že je to roztomilé, ale mě to občas překáží. V tom sem do někoho vrazil. Spadl jsem na zem. Už už bych se rozkřikl na onoho člověka, ale jakmile jsem zvedl zrak zadrhl se mi dech. Byl to celkem vysoký kluk, byl určitě vyšší než já. Usmíval se a já tak mohl vidět jeho dolíčky ve tvářích. Natáhl ke mě ruku a pomohl mi vstát. ,,Já, já omlouvám se nedával jsem pozor.'' vykoktal jsem ze sebe. ,,V pořádku, taky jsem nekoukal.'' pronesl příjemným hlasem. ,,Jsem NamJoon.'' řekl. ,,Jimin těší mě.'' řekl jsem zpět, a usmál se na něj. Nakonec jsme se spolu procházeli parkem, až jsme se zastavili u stánku s kávou, kterou zaplatil i za mě. NamJoon byl fajn, od té doby jsme se scházeli  celkem často. Rád jsem s ním trávil čas, a rád jsem poslouchal jeho rap. On chválil můj tanec. Rád jsem pro něj tančil. Proto jsme se stali přáteli, avšak vše se po delší době změnilo. NamJoon se změnil, začal být ke mě chladnější, smál se mi za malé chybi. A já nechápal co špatného jsem udělal. 
                 NamJoonova tyranie se zhoršila, občas mě i praštil. Nechápal jsem co se to s ním stalo. Začal jsem se ho bát, začal jsem litovat, že jsem se s ním začal bavit. Ze začátku byl hrozně fajn, rozuměli jsme si tak co se sakra stalo. Byl jsem z toho zmatený. Mé tělo bolelo, tanec už mě tolik nanaplňoval tak jako před tím. Nemohl jsem to nikomu říci, ale už jsem to nezvládal. Poslední myšlenka byla ta že to skončím.
Proto jsem vyšel na střechu kolejí. Stál jsem na kraji, a koukal dolů. Začal se tam tvořit hlouček lidí, mezi nimi jsem i viděl NamJoona. Bylo mi to však jedno. Nečekal jsem, šlápl jsem do neznáma a padal dolů. Avšak v tom jsem kolem sebe ucítil pevné ruce a teplou náruč. Byl jsem zmatený a tak jsem otevřel oči. Byl to NamJoon vypadal zmateně, překvapeně a vyděšeně. V tom jsem si však všiml jeho černých křídlech a byl jsem zmatenýo to více. Postavil mě na zem, a já se od něj snažil co nejvíce vzdálit. Avšak on mě zase chytl do náruče a odnesl mě do mého pokoje na koleji. 
          ,,Co to bylo?'' řekl jsem zmateně. ,,To nevím nechápu to, ale něco mě nutilo tě zachránit.'' řekl a já se na něj podíval. ,,Proč by jsi mě zachraňoval, když si mě k tomu zahnal?'' řekl jsem a on na mě vytřeštil oči. ,,Já? Já nic neudělal.'' řekl na svou obranu. ,,Ty jsi nic neudělal? Ze začátku si hraješ na přítele, a pak mě začneš šikanovat, a že jsi nic neudělal?'' řekl jsem nevrle. ,,Dobře neměl jsem to dělat, ale bál jsem se, začal jsi se mi až moc líbit.'' řekl a já na něj vytřeštil znovu oči. ,,To neznamená že mě budeš šikanovat.'' vykřikl jsem po něm. ,,Omlouvám se.'' řekl a sklopil zrak. Nakonec se ke mě přiblížil, obtočil kolem mě jeho křídla a políbil mě. Toho dne vše špatné zmizelo, a já byl milován.