Oneshoot 3 MAGIC SHOP

괜찮지 않아요

            Cítil jsem se bezmocný, vždy když jsem byl doma, seděl jsem ve svém pokoji, připadal jsem si, jakoby na mě padal strop. Mé emoce jsem nedokázal ovládat, jediné co jsem dokázal ovládnout byl úsměv. Před lidmi jsem dokázal nasadit falešný úsměv, a oni mi to žrali. Nikdo neviděl bolest odrážející se v mých očí, viděli jen onen falešný úsměv. Ať jsem dělal cokoliv, co jsem miloval, najednou mě to nenaplňovalo. Necítil jsem to potěšení, spíše jsem se do toho nutil. A už jsem to nezvládal, škola mě pomalu připravovala o rozum, ztrácel jsem sám sebe, a to jen kvůli pitomé škole. Vše co jsem dělal pro relax mi už nepomáhalo, hudba mě nebavila, a já nevěděl co s tím. Komu se svěřit? Komu říct o pomoc? Vždyť kolem mě nikdo nebyl, a když jsem to řekl své rodině, nic mi na to neřekli, i když jsem jim brečel na rameni, nechápali to, a jen říkali že vše bude v pořádku. Nikdy neříkejte zlomenému člověku že vše bude v pořádku, nedávejte mu naději. Možná si říkáte, proč tedy se školou neskončím? Je to třetí ročník přeci to nevzdám, když jsem nakonci. Nemohu všechny kolem mě zklamat, říká se že vy jste důležitější, ale já nechci být zklamáním pro ostatní. 
Neříkám že jsem to nechtěl vzdát, že jsem si neříkal že jsem neměl na vysokou chodit, ale nechci být slaboch co nic nedokončí, to radši nechám zářit na mé tváři falešný úsměv na který všichni skočí. Mé emoce jsem dokázal vydat jen v podobě písmen a slov, v podobě příběhů, které občas nedávali ani smysl. A přesto se najdou lidi které je čtou. V těchto příbězích jsou mé emoce, které ve skutečném světě nedokážu jen tak používat, protože emoce jsou občas zlo. Nechtěl jsem aby lidi viděli jak se cítím, protože jsem nevěděl jak je správně vyjevit. Nevěděl jsem jak je správně používat. Nikdy to nebylo jednoduché, proto se je snažím vždy uzamknout v sobě, a propustit je jen ve svém malém pokoji, kde mě poslouchají jen stěny a mé kočky. 
Věděl jsem že nejsem v pořádku, věděl jsem to pokaždé, když jsem cítil své horké slzy na svých líčkách, ale nedokázal jsem a ani nevěděl jak si nechat pomoci. Radši jsem trpěl bolestmi pod nátlakem emocí, než abych to někomu řekl, protože jsem si říkal že to stejně nikoho nezajímá, že vlastně není komu se svěřit, protože každý má své problémy a já je přeci nebudu zatěžovat. Tak jsem to sebou nechal táhnout. Nezačalo to nástupem na vysokou, ale tam se to stalo ješte horší. Pro mě je těžké socializovat se, protože nedokážu poznat kdo je skutečný přítel a kdo jen lhář co tě využívá. Co začalo být zvláštní bylo to, že jsem si pomalu uvědomoval že je to příjemnější než sebepožkozování. Že tato bolest bolí víc než to když si říznu do ruky. Možná jednou až na bolest vezmu více prášků, už mě nikdo neprobudí. Ale na to je asi ještě čas. 
              Emoce jsou zlem, které nás ovládá nejvíce, a já na ně zanevřívám. Kéž bych byl bezcitný, pak bych nic necítil, nebrečel bych na pohřbech, nesmál bych se při vtipech, prostě nic. I když některé věci mi jdou i teď. Jehorší emoce pro mě je strach, nervozita, a nevěření v sebe sama, ale to poslední není emoce. I když smích by mi chyběl, protože nemoci se smát či být emotivní při BTS koncertu na který se snad jednou podívám by nebylo ono. Jednou emoce budou dobré, ale teď jsou ničivé jako silné tornádo co mě dělá zmateným, a myslícím na sebevraždu. Ale to není poprvé a myslím že ani naposled. 

Ne není to v pořádku.