Oneshoot 3 MAGIC SHOP

바다의 기억

       TaeHyung
       Koho to sakra napadlo. Jsem na jachtě se zazobancema a vůbec mě to tu nebaví. Hudba duní, lidé se smějí, ale jejich oči jsou prázdné, ztracené, jako by se dívali skrz mě, ne na mě. Stojím na zádi lodi, koukám na nekonečné moře, a sklenička v ruce je jediná věc, která mi připomíná, že jsem ještě při smyslech. Kdyby tu byli moji kamarádi, možná bych se smál s nimi, ale oni tu nejsou. A pravda je... nikdy nebyli. Nemám přátele. Nad touto samotou jsem se musel zasmát, ale smích byl hořký, rychle přerušený zvukem hudby a rozhovorů, které mě nezajímaly. Alkohol v krvi rozvázal mé myšlenky a já se ponořil do hlubin své samoty, do prázdnoty, která mě obklopovala už mnoho let. Loď sebou cukla. Jednou. Podruhé. A pak znovu. Rychle, nečekaně. Moje ruce sklouzly ze zábradlí a já ztratil rovnováhu. Pád byl prudký, chladný vzduch mě bičoval, než jsem se ponořil do vody. Slaná náruč moře mě objala s takovou silou, že jsem cítil, jak všechno, co jsem kdy znal, mizí. Unášelo mě pryč, a já se nechal nést jeho proudem, bezmocný, bez naděje. A pak... tma.
       NamJoon
       Procházel jsem po pláži Jeju, kde jsem vyrůstal, a kde slunce hřálo a písek se jemně tiskl k mým bosým nohám. Vzduch voněl mořem a borovicemi. Ten klid mě uklidňoval, dokud jsem nezahlédl něco tmavého ležícího napůl ve vodě. Rozběhl jsem se, srdce mi tlouklo jako o závod. Klekl jsem si a uviděl mladého muže, nehybného, s vlasy nasáklými slanou vodou. „Hej! Slyšíš mě?" volal jsem a začal poskytovat první pomoc. Stlačoval jsem hrudník, počítal rytmus, doufajíc, že se nadechne. Vypustil vodu, zalapal po dechu a opět zavřel oči. „Hobi!" zakřičel jsem, když přiběhl Hoseok, a společně jsme ho naložili do auta. „Do nemocnice, rychle!"
V nemocnici čekal JungKook. „Našel jsem ho na pláži, vyplavilo ho moře. Prosím, postarej se o něj," řekl jsem. Minuty se vlečly, než Kook vrátil: „Bude žít, ale je možné, že ztratil paměť."
          TaeHyung
       Probudil se v bílém pokoji, hlava prázdná. Jediné, co si vybavil, bylo jméno – Tae. Ale kdo je Tae? Dveře se otevřely a vstoupil Namjoon. „Ahoj, jsem Namjoon. Našel jsem tě na pláži. Nemáš kam jít, zůstaň u mě, dokud si nevzpomeneš." Tak začal nový život. Domov na Jeju, přátelé, kteří přijali mé nejisté kroky – Namjoon, Hobi, Kook, Jimin, Jin a Yoongi – každý den malé práce – knihovna, kavárna, zahrada. Každý den byl malý zázrak, krokem ke klidu, který jsem nikdy nezažil, když jsem byl zpěvákem. Hoseok se stal mým nejlepším společníkem při tréninku. „Tae, chceš se mnou běhat?" nabídl mi s úsměvem, a já kývl. První kroky byly těžké, dech se mi lámalo, ale Hobi mě podporoval a smějící se oči mu dodávaly energii. Jimin se mi smál, když jsem si nepamatoval melodie, které jsme hráli spolu na klavír, a jeho smích mě učil být lehčí. Kook mě neustále vyzýval k procházkám po pláži, běhům a spontánním hrám, což mi připomínalo, že tělo je nástroj i pro radost, ne jen pro přežití. Jin mi vysvětloval pravidla, pořádek a drobné věci, které jsem jako zpěvák nikdy neřešil – uklízení, plánování, dokonce vaření. Yoongi byl tichý, pozorný – sledoval mě, pozoroval mé reakce, a učil mě naslouchat světu kolem sebe, aniž bych musel zpívat nebo předvádět.
         Flashbacky mé minulosti se mísily s přítomností. Viděl jsem sebe na pódiu, mikrofon v ruce, světla, dav, fanoušky. Ale teď jsem seděl s Namjoonem, Hobi, Kookem, Jiminem, Jinem a Yoongim kolem ohně na pláži, a cítil něco, co nikdy předtím – klid, teplo a bezpečí.
Jedno odpoledne jsme všichni seděli u stolu, společně připravovali večeři. Hobi a Kook se hádali, kdo umyje nádobí, Jimin zpíval tiše u klavíru, Jin kontroloval, aby nebyla v kuchyni katastrofa, a Yoongi seděl v rohu, pozoroval nás a sem tam poznamenal něco suchým humorem. Namjoon se ke mně naklonil a jemně mě držel za ruku pod stolem. „Tady je tvé místo, Tae," řekl tiše. Srdce mi bušilo, a já si uvědomil, že toto jsou lidé, kteří mě přijímají, ne pro moje jméno, ale pro to, kdo jsem. Každý smích, každé slovo, každý dotek byly důkazem, že jsem konečně našel domov.
Dny se měnily v týdny a my jsme společně objevovali malé radosti života. Ranní běhy po pláži s Kookem, Hobiho vtipy během snídaně, Jiminova hudba, Yoongiho tichý dohled nad vším, Jinovy rady, jak udělat každý den hladký, a Namjoonovo tiché držení mé ruky při západech slunce. Každý z nich přinášel svou energii, své světlo, a já se učil žít znovu. Jednou jsme seděli u ohně a Namjoon mě jemně přitáhl blíž. „Tae... jsi šťastný?" zeptal se tiše. Srdce mi bušilo, pohled do jeho očí byl jako zrcadlo mé duše. „Ano," zašeptal jsem, a poprvé po dlouhé době jsem věděl, že je to pravda. Flashbacky mé slávy se ozývaly dál – města, světla, fanoušci. Ale teď jsem viděl rozdíl: život, který jsem měl, byl prázdný, ten nový život – obyčejný, ale skutečný – byl plný lásky a přátelství. Každý úsměv Namjoona, každý Hobiho vtip, Kookova péče, Jiminovy rady, Jinova klidná slova, Yoongiho porozumění – to bylo moje nové já.
       Pak přišel manažer. „TaeHyungu! Konečně jsem tě našel. Koncerty, fanoušci, tvá kariéra... všechno čeká." Stál jsem tam, srdce mi bušilo. Flashbacky, realita, Namjoon, Hobi, Kook, Jimin, Jin a Yoongi – všechno se střetlo. A pak jsem věděl, že rozhodnutí je jasné. „Můj život je tady," řekl jsem pevně. „S nimi. S ním." Manažer chvíli stál, pak odešel. Už nic neřekl. Namjoon se ke mně přitulil, Hobi, Kook, Jimin, Jin a Yoongi se usmáli. Moře šumělo v dálce a já věděl, že jsem doma – konečně, skutečně, napořád.
Každý den s nimi byl novou kapitolou: společné ranní běhy, snídaně plné smíchu, večerní hry u ohně, náhlé výlety na pláž, improvizované hudební večery s Jiminem a mými prsty, které znovu našly cestu k nástrojům, a tišší okamžiky s Namjoonem, kdy jsme jen seděli vedle sebe a dívali se na hvězdy. Každý z přátel přinesl svůj vlastní rytmus do mého nového života, a já už necítil prázdnotu.
Navždy a nic nás nerozdělí!