Oneshoot 3 MAGIC SHOP

ᚾᚨᛗᚷᛁᛟᛃᛁᚾ ᚨᛁ

            Arsol
          Nechtěl jsem být sám, doufal jsem že se nikdy nestane, abych byl osamocený. Proto jsem byl vděčný za to že žijeme na vesnici, kde se všichni znají. Měl jsem další tři kamarády Leifa, Arvida a Vidara (Arvid a Vidar jsou sourozenci) a kamarádku Runu. Byl jsem za ně rád, znali jsme se už jako děti, protože jsme spolu vyrůstali. Naše vesnice byla totiž pro dělníky z jednoho staveniště, kteří zde bydleli. Všichni jsme byli velcí přátelé, chodili jsme spolu do školy, a trávili jsme spolu hodně času. 
Jednou sem přijel noví kluk. Jmenoval se Solrik, též jsme ho vzali do naší party. Byl skvělí kamarád. Chodili jsme spolu do třídy, trávili spolu čas, blbli, a všech 6 se stali přáteli. Často jsme jedli i pospolu. Dokonce mi pomáhal se školou, protože matika není má silná stránka. Rodiče za to byli rádi. Dnes jsme byli na skalách, chtěl jsem Solrikovi ukázat, jak krásný je zde západ slunce. Přeci jen jeho jméno znamená Sluneční král. ,,Taky jednou zmizíš, jako slunce?'' optám se ho sklesle. ,,Slibuji že neodejdu.'' řekl a pevně mě objal. 
         Jenže každé štěstí má někdy konec, stejně jako sliby občas nejdou splnit. Ten náš přišel po roce, co tu byl. Kdy přijela Solrikova matka. Zrovna jsem šel k nim s doma dělanými buchtami. Zaklepal jsem na dveře a po chvíli otevřel Solrik. ,,Ahoj nesu vám buchty.'' řekl jsem a ukázal na dva sáčky. Už se po nich natahoval, když v tom se ozval hlas. ,,Promiň chlapče, ale nechceme.'' ,,Ale to víš že si je vezmeme Arsole.'' řekl jeho otec. ,,Ne nevíš co v nich je a odkud to je, nechceme je. Odnes si je chlapče.'' řekla a zabouchla mi dveře.  Tak jsem sklesle odešel.  Ten den jsem ještě netušil, že je to na dlouhou dobu naposledy co ho vidím. 
       ,,Ohh Arsole, ty jsi se nešel rozloučit?'' optala se mě má máma. ,,Rozloučit?'' optám se zmateně. ,,Jo Solrik brzy odjíždí, jeho máme ho bere do města.'' řekla jakoby nic. Rychle jsem vstal a běžel ven, ale auto vyjíždělo. Ještě jsem uslyšel jak Solrik vykřikl. ,,Slibuji že se vrátím po zimních prázdninách.'' Nakonec jsem se  rozeběhl na skály a mával mu tam odsud. Slzy mi tekly po tvářích. ,,Nesplnil si to.'' zašeptal jsem do ticha západu slunce.
          Salrik
         Brečel jsem. Doufal jsem že mi rozuměl a já doufal že se tak vážně stane. Proč to matka dělá? Proč jí otec nic neřekne? Probrečel jsem celí týden. Přesto jsem se ale musel neustále učit. Moje matka, měla na mě nároky, které plnil můj bratr než zemřel, a ona ze mě chce mít jeho. 
Blížil se konec zimních prázdnin, a já doufal že mě vezme zpět, ale tak se nestalo, a já neměl jak kontaktovat Arsola. Ztratil jsem kontakt, jen kvůli své matce. 
          Arsol
         Nevrátil  se, už je to 5 let a stejně se nevrátil.  Nechápal jsem to proč mi neodpověděl na dopis, proč mi nezavolal? Nikomu se neozval. Mí přátelé nakonec taky odešli do města, kvůli škole. Já ale nechtěl, nechtěl jsem být zničen městem. A tak jsem byl sám. Toho čeho jsem se bál se stalo. Jsem sám. 
Dnes mi volali kluci. Prý chodí na školu se Solrikem, prý nějaký jeho kamarád přečetl dopis před celou třídou. Všichni o tom mluví jako o zamilovaném dopise, přitom tam nic s láskou nebylo. Napsal jsem mu, že mi chybí naše přátelství, že zemřel naše kočka kterou jsme měli, o kterou jsme se starali mi dva. Nic jiného. Proč? Nechápal jsem to. 
Proto jsem se rozhodl začít se více učit, abych se dostal na tu školu kam chodí kluci. A to se mi povedlo. Dnes nastupuji na stejnou školu.  Kluci a Runa už na mě čekali, a já se po jejich boku vydal do školy. Všichni na nás koukali, ale nám to bylo jedno. Dovedli mě do naší společné třídy, do které bohužel budeme chodit i se Solrikem a já čekal na učitele. Nakonec jsem se třídě představil, a když všichni slyšeli mé jméno, hned si o mě začali šeptat. To vážně. No snažil jsem se to ignorovat a sedl si k Leifovi. Cítil jsem na sobě pohled, a když jsem si všiml Solrika, ignoroval jsem ho. O přestávce k nám přišel a snažil se s námi mluvit, ale já ho ignoroval. Nepřestával. ,,Dobrý sakra, nemám zájem, nech mě na pokoji.'' vyjel jsem po něm. 
           Od té doby o mě všichni mluvili, asi je jejich oblíbenec nebo co, ale mě je to jedno. Nic neví, tak ať mlčí. Lezlo mi to na nervy. A k tomu se přidala i šikana od Solrikových obdivovatelek a jeho přátel. Proč se cítím tak jak se cítím, vážně sem asi nepatřím. Ani klukům jsem to nedokázal říct. Začal jsem se jim stranit. Najednou, jakoby mi přítomnost někoho dalšího v mém životě přitěžovala. Nejlépe jsem se cítil sám, pozorující západ slunce. Jen při tom jsem se necítil sám a uvolněně. 
Dnes jsme jeli na výlet. Bez učitelů jen třída, jsme už dospělí tak to nevadí, ale kluci nejeli a já nevím proč, asi nemohli. Těšil jsem se, ale cítil jsem něco špatného. Bylo to u moře, a taky zde byl maják. Moc se mi tu líbilo, avšk radši jsem se procházel sám se sluchátkama v uších. Bylo to příjemné. Byl čas abych se dostal zpět na místo odjezdu. Když jsem tam však přišel autobus odjížděl a já viděl výsměšné pohledy mích šikanátorů. To si toho nikdo jiný nevšiml, to jim tak moc vadím. Končím, vrátím se domů. Pomyslel jsem si. Ještě jsem se šel projít k moři, než jel autobus hromadné dopravy, kterým jsem se dostal, do bytu. Sbalil jsem si věci, a další den už je nakládal do kufru taxíku. Nikomu jsem o tom neřekl, až na mé rodiče. 
Ti už mě čekali na nádraží. Jen mě pevně objali a nechali mě brečet. Nakonec jsem jim doma vše řekl, a oni mě chápali. Ten den jsem si uvědomil že radši budu sám, než abych byl zlomen osobami, které mám rád. 
          Solrik
        ,,Kluci sakra vým že jste naštvaný, ale kde je Arsol?'' ptal jsem se jich. ,,Vrátil se do vesnice.'' řekli a já na ně vytřeštil oči. ,,Proč?'' optal jsem se zmateně. ,,Kvůli tobě, ignoroval jsi ho, dovolil jsi aby přečetli dopis nahlas, neozval jsi se mu, nechal jsi ho šikanovat.'' řekl naštvaně Leifa, a já nechápal. ,,Dobře ozvat jsem se mu nemohl protože matka spřetrhala všechno co šlo, zrušila starou telefoní linku, všechny dopisi roztrhala, a ten dopis mi sebrali z tašky. Myslíš si že bych to nechal přečíst ty idioty? A jak to že jí šikanovali, nic o tom nevím.'' řekl jsem. ,,Tvoje obdivovatelky, tvý přátelé, si z něj dělali srandu. Arsol si myslel že o tom nevíme, ale víme a snažili jsem se s tím něco dělat ale nešlo to. A ještě k tomu jste ho nechali u moře po tom výletu.'' prskl po mě Arvid. ,,Na tom výletě jsem ani nebyl sakra.'' prskl jsem po něm zpět. ,,Musím za ním.'' řekl jsem. 
        Sbalil jsem si věci, a vyrazil z domu. Avšak tam akorát byla má matka. ,,Kam si myslíš že jdeš?'' optala se mě. ,,Musím do vesnice, urovnat to co jsi se snažila zničit.'' prskl jsem po ní. ,,Pokud odejdeš už se nevrace. Tohle by tvůj bratr nikdy neudělal.'' řekla a já se na ní otočil. ,,Ale já nejsem můj bratr, jsem sám za sebe, nikdy nebudu jako můj bratr.'' řekl jsem a už vyrazil pryč. Už mi to bylo jedno, chci jen mluvit s Arsolem. 
Proto už mířím autobusem do vesnice. Hledal jsem ho u něj doma, ale jeho rodiče mi řekli že je na skalách. Proto jsem se tam co nejrychleji vydal. Blíži se západ slunce. Nebyl tam, přišel jsem tedy k okraji a díval se na scenérii, když jsem si všiml nápisu na jednom z kamenů, na kterém bylo nakreslené bílé kotě. ᚹᚺᛁᛏᛖ - White
                                                      ᚨᚱᛋᛟᛚ - Arsol 
                                       ᛋᚾᚨᛞ ᛋᛖ ᛉᚾᛟᚢᚹ ᛈᛟᛏᚲᚨᛗᛖ ᛈᚱᛁ ᛉᚨᛈᚨᛞᚢ ᛋᛚᚢᚾᚲᛖ - Snad se znovu potkáme při západu slunce
Druhé dva nápisi však vypadali čerstvě. A mě to došlo byl to náhrobek. Ne to není možné to nemohl udělt. Nemohl skočit. Prosím řekni že ne. Rozbrečel jsem se. Nedokázal jsem udržet slzy. proto jsem rychle zavolal jeho rodičům a přátelům. Přijeli a společně jsme ho hledali. Ale bylo pozdě, našli jsme ho mrtvého pod onou skáloul.