Oneshoot 3 MAGIC SHOP

백설공주

             Yoongi pov.
          Sníh padal v těžkých vločkách a ticho bylo přerušované jen vzdáleným hučením města. Můj kožíšek, kdysi čistě bílý, byl teď šedý od prachu a bahna. Každý krok na ledovém chodníku bolel, ale v kočičí podobě jsem to zvládal lépe než jako člověk. Bylo to bezpečnější — méně nápadné. Už dlouho jsem necítil teplo domova.
Najednou tu zase byla noc, a já musel začít hledat úkryt. V malé uličce jsem našel přístřešek u velkého, honosného domu. Na židli ležela deka. Byla měkká, voněla po někom... čistém, teplém, někom, kdo by mě možná nevyhnal. Schoulil jsem se do ní, stočil se do klubíčka a poprvé za dlouhou dobu jsem zavrněl. Než jsem usnul, cítil jsem, jak se mi vrací kousek naděje.
Probudil mě pohyb. Deka se zvedla a já spadl na zem. Sykl jsem, mňoukl, připraven utéct. Přede mnou stál muž s hnědými vlasy, tmavým pohledem a výrazem, který nebyl ani zlostný, ani přehnaně zvědavý — spíš opatrný a zmatený. „Kde ses tu vzalo ty kočičí klubíčko?" zeptal se. Jeho hlas byl hluboký, klidný a příjemný že sem více postavil svá ouška. Instinkt mi velel utéct, ale vůně, kterou jsem cítil už z deky, mě táhla zpět, a taky jsem neměl sílu. Přiblížil jsem se k němu a otřel se mu o nohu. Chtěl jsem teplo, jeho teplo.
„Vezmu tě domů," řekl, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Ale nejdřív tě musíme umýt."
Namjoon pov.
         Nikdy jsem nebyl typ, co by se staral o zvířata. Ne proto, že bych nechtěl — spíš proto, že jsem měl pocit, že bych je nedokázal ochránit. Ale když jsem toho ubohého bílého kocoura našel schouleného v mé dece, něco ve mně povolilo, musel jsem si ho prostě nechat a postarat se o něj. Vzal jsem ho do náruče. Byl lehký, kostnatý. Cítil jsem, jak se ke mně tiskne, a uvnitř se mi něco sevřelo. Odnesl jsem ho do koupelny, pustil teplou vodu a jemně ho položil do vany.
„No tak, kamaráde, jen tě umyjeme, abys byl zase bílý," řekl jsem tiše. A pak... se to stalo. Záblesk světla, pohyb, který jsem nedokázal pochopit. Před očima se mi kočka proměnila v muže. „Co to sakra—" nestačil jsem ani dokončit větu. „Prosím, nekřič," řekl rychle. „Jsem hybrid. Dokážu se měnit. Ne, není to vtip." Díval jsem se na něj, na jeho oči, které byly stejné jako ty kočičí. Upřímné, unavené, plné prosby. „Nemám kam jít," pokračoval. „Možná to bude pošetilé ale mohu se tu schovat?" Něco mi říkalo, že by bylo snazší říct ne. Ale já jsem kývl v souhlas.

Yoongi pov.
         První dny byly zvláštní. Bydlet mezi lidmi, kteří tvoří hudbu, bylo jako být v jiném světě. Namjoon mě představil ostatním, ale bylo jasné, že moje tajemství zná jen on.
Často mě bral do svého studia. Hudba byla jeho jazykem a brzy jsem zjistil, že i mým. Naučil mě, jak zachytit pocity do melodií. Někdy jsme pracovali mlčky, jindy se smáli, když se mi něco nepovedlo. Ale i přes to všechno se kolem nás držel stín. Lovci. Viděl jsem je párkrát z dálky, muže se zbraněmi a chladným pohledem. Vždy jsem ucítil strach, který jsem znal z dětství.
Namjoon pov.
       Začal jsem si uvědomovat, že na Yoongim mi záleží víc, než bych si chtěl připustit. Nešlo jen o to, že byl zvláštní. Byla to jeho odvaha přežít, jeho tichý humor, způsob, jakým se mu rozzářily oči, když se soustředil na hudbu. Ale věděl jsem, že nebezpečí je blízko. Jednoho večera jsem zaslechl zvěsti — lovci byli ve čtvrti. Yoongi to musel vědět. „Musíme být opatrní," řekl jsem mu. „Nebudu riskovat, že tě ztratím." Jeho pohled byl krátký, ale vím, že chápal.

Yoongi pov.
      Ten večer se to stalo. Šli jsme domů, sníh padal, ale světla na ulici zhasla. Vzduch se změnil — cítil jsem kov, strach. Za rohem se objevily stíny. Lovci. „Uteč," řekl Namjoon. „Neopustím tě, ty jsi zachránil mě teď tě nenachám být zraněn kvůli mě." odpověděl jsem. Výstřel. Zvuk, který mi trhal uši. Namjoon padl k zemi. Krev na sněhu byla rudá, příliš rudá a byla jeho.

Namjoon pov.
       Cítil jsem, jak mě tíží jeho ruce, jak mě táhne pryč. Byl jsem slabý, ale slyšel jsem jeho hlas. „Drž se, prosím, drž se, nemůžeš mě tu nechat..." Pak už jen tma.

Yoongi pov.
         Nemocniční chodby byly studené, bílé. Seděl jsem u jeho lůžka, držel ho za ruku a modlil se k čemukoliv, co by poslouchalo. Sestry se na mě koukali některé s opovržením, některé soucitně.
„Nemůžeš mě tu nechat," šeptal jsem. „Našel jsi mě, dal jsi mi domov. Teď tu musíš být se mnou, jsi můj život." V tom jsem si všim že otevřel oči, zalil mě pocit, který jsem nikdy nepoznal. Úleva, láska, štěstí.
Namjoon pov.
      Viděl jsem jeho slzy a věděl, že i kdybych se měl vrátit na hraně smrti, udělal bych to pro něj.
„Jsem tady," zašeptal jsem. „A nikam nejdu. Nezbavíš se mě."

Yoongi pov.
          Teď jsme doma. Venku padá sníh, uvnitř je teplo. Sedíme vedle sebe, jeho ruka na mé. A já vím, že lovci možná nikdy nezmizí, ale dokud máme jeden druhého, zvládneme to. A jak to bylo dál... to už je jiný příběh.