Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Love

           Thomas
           Ležel jsem na své nemocniční posteli a koukal jsem ven z okna, vedle kterého postel stála. Koukal jsem na to jak se pacienti a jejich rodiny venku smějí. Já byl sám, a byl jsem pořád jen zavřený v tomto malém neútulném pokoji. Nic jsem nechtěl a nic mě nebavilo. Proto jsem jen ležel a koukal ven z okna. Už dlouho tu má rodina nebyla, myslím že už ani nepřijdou. Ani už nečekají, až tento svět opustím. Mé oči už nezářili jako kdysi, už byli prázdné a pod nimi byli černé kruhy, vypadal jsem jako mrtvola, jako kost a kůže. Už jsem neměl pro co žít, protože ty jsi odešel, odešel jsi a nechal jsi mě v tom samotného. Ale nemohu ti to vyčítat, kdo by chtěl žít s někým kdo vypadá jako já, kdo se nedožije vysokého věku. 
Rád vzpomínám na naše společné chvíle, je to to jediné co mi vykouzlí úsměv na rtech. A i přes to že už je to delší doba, nevyčítám ti to. Asi bych se zachoval stejně. 
       Dylan
        Nikdy jsem nepochopil proč jsi to udělal. Proč jsi mě donutil tě opustit, a nikdo mi nechtěl nic říct. Během toho času, kdy jsme byli spolu, jsem si všímal jak se měníš. Jak tvé tělo slábne, bylo s tebou něco špatně. Ale ty jsi mi nikdy nic neřekl.  A mě už to začalo vadit, proto jsem odešel, i když to pro mě bylo neskutečně těžké. Nechtěl jsem tě opustit, ale tvé tajnůstkářštví mě k tomu donutilo. Od té doby jsem tě neviděl. A i když jsem přišel k vám domů, rodiče mě vždy odehnali se slovy že se máš dobře. Tak jsem to přestal řešit. 
Jenže dnes mělo být vše jinak. Musel jsem doprovázet mého bratra do nemocnice. Rodiče nemohli, byli oba dva v práci. Procházeli jsme nemocnicí, když v tom jsem si všiml známé osoby. Co jsi sakra dělal v nemocnici? A jak jsi to vypadal? Byl jsi tak pohublí. Brácha se na mě zmateně koukal. Ptal se mě kam tak koukám, ale já mu nebyl schopen odpovědět. Proto jsem mu řekl že se nic neděje a už jsem to neřešil. Ale věděl jsem že tě musím najít. Zjistit co se děje a proč tu jsi. Když byl brácha u doktora, vzdálil jsem se. Hledal jsem tě všude možně, ale nenašel jsem tě. Proto jsem zastavil jednu mile vypadající sestřičku. ,,Dobrý den, mohl bych se zeptat, leží v této nemocnici Thomas Brodie Sangster'' řekl jsem a zářivě se na ní usmál. ,,A vy jste kdo prosím?'' optala se mě zmateně. ,,Jsem jeho přítel, dnes jsem přijel ze zahraničí, ale jeho rodiče mi nic neřekli, a pak jsem viděl nejspíš jeho na chodbě tady v nemocnici když jsem doprovázel svého bratra.'' říkám částečně pravdu, a částečně lež. ,,Ohh tak to jo. Thomas Brodie Sangster leží na VIP lůžkovém oddělení, je v konečném stádiu rakoviny.'' říká sestřička a já na ní zděšeně vytřeštím oči. ,,Rakovina, ale jak to?'' ptal jsem se jí zděšeně. ,,Ano má zhoubnou rakovinu.'' řekne. ,,A na jakém je pokoji?'' optám se jí. Ona se podívá do nějakých papírů. ,,Pokoj číslo 93.'' řekne po chvíli. ,,Děkuji vám.'' pronesu tiše a vracím se za bratrem, který vyšel od doktora. Má ruku v sádře. ,,Brácha musím si ještě něco zařídit, počkej na mě v autě.'' říkám a podávám mu klíče od auta. 
       Pak už se vydávám do onoho pokoje. Zaklepu na dveře a vstoupím. To co uvidím mě vyděsí. Vypadá jak smrt. Otočí ke mě hlavu a v jeho očí je vidět překvapení. ,,Co tu děláš.'' řekne ztěžka. ,,Na to bych se měl spíš ptát já. Proč jsi mi to neřekl?'' ptám se zmateně, naštvaně a i smutně. ,,Nechtěl jsem aby jsi mě takhle viděl.'' říká. ,,Takhle jsem tě opustil v nejhorším Thome.'' pronáším a jdu k němu chytnu ho za jeho slabou ruku. Takhle jsem si s ním ještě chvíli povídal, ale už jsem musel jít. 
Avšak vracel jsem se každý den, trávil jsem s ním čas, který jsme promrhali. Nemohl jsem ho nechat samotného, ještě k tomu, když se o něj jeho rodina vůbec nezajímala. Proto jsem s ním prožil jeho poslední dny, a nechal ho odejít bez křivd.