Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Část bez názvu 111

            Hobi
           Nikdy jsem nevěděl že mám nějaké příbuzné. Vyrůstal jsem s dětském domově, a vždy jsem byl sám s tancem, který jsem miloval. Nikdy jsem se nestaral o to, kdo jsou mí rodiče, proč se mě vzdaly, či zda-li nemám žádné příbuzné.  Rád jsem trávil svůj čas tancem, měl jsem jediného kamaráda Junghyuna, byl stejný šílenec a milovník tance jako já. Plánovali jsme spolu otevřít studio či tak něco. Jenže vše se změnilo, když mi bylo 10, Junghyuna si adoptovala nějaká rodina a odvedla ho. Mi už jsme se od té doby neviděli. Proto jsem si už nehledal nové kamarády, nechtěl jsem cítit bolest, když odejdou. Ale vše se zase trochu změnilo, když přišel Sunno. Jednou jsem viděl jak ho starší kluci šikanují a tak jsem se ho zastal. Od té doby jsem ho bránil. Byl tak neviný. Dokonce i se mnou tancoval. Bylo to s ním fajn. 
Jenže se blížili mé 18 narozeniny a to znamenalo že ho budu muset opustit. Bylo mi to líto, jelikož jsme spolu vycházeli, byli jsme přátelé. 
               Byli mé 18 narozeniny, když se tu objevil nějaký muž. Nevěděl jsem kdo to je, dokud mi neřekli že je to právník, a že je tu za mnou. Nechápal jsem to.  Sedli jsme si do kanceláře, a já čekal co mi řekne. ,,Pane Jung jsem právník vašeho dědečka. Celou tu dobu jsme vás hledali, bohužel však váš dědeček zemřel. Avšak přenechal vám jeho panství na kraji Soulu.'' řekl muž a já na něj vykulil oči. ,,Ale jak to, vždyť já jsem celou dobu tady.'' řekl jsem zmateně. ,,To ano, ale váš dědeček bydlel na druhé straně města a nikde o vás, nebyli žádné záznamy, až teď jsme vás dokázali najít.'' řekl zklamaně. ,,Dobře, ale co to obnáší?'' optám se. ,,Musíte zpravivat toto panství a bohatství, které vám váš dědeček nechal. Dům je zaplacený na dlouhou dobu, ale o panství se musíte starat.'' říkal právník a já ho zaujatě poslouchal. ,,Dobře, ale jak se tam odsud dostanu.'' ,,Samozřejmě vás tam odvezu.'' řekl a já jen kývl. ,,Ale, ale co Sunno.'' pronesl jsem smutně. ,,Jemu není 18, ale myslím že když vyroste můžete ho vzít sebou ne.'' říká právník a já s úsměvem kývu. 
,,Sunno musím odejít, budu bydlet na druhém konci města, ale jakmile dospěješ přijď na tuto adresu, a určitě si budeme psát, a přijedu.'' chrlím na něj tyto informace. ,,Ale hyung, budu tu sám.'' říká nešťastně. ,,To zvládneš JungKookie jsi velký kluk jen tři roky a budeš moci jít za mnou.'' říkám mu. ,,Dobře hyung.'' pronese. ,,Určitě se zase potkáme.'' pronesu s úsměvem, ale pak už musím odejít. 
           Odvezli mě před velký nádherný dům. ,,Jsme tady pane Jung.'' řekl právník a spolu se mnou vystoupil z auta. Předal mi klíče a šli jsme před dům. Pak mě následoval dovnitř. ,,Musíme podepsat tuto smlouvu, je o tom že vše přebíráte, že přebíráte i 500 000 000 wonů.'' pronesl právník a já zase vykulil oči. Sakra to měl děda tolik peněz. Byl jsem z toho překvapený. A ten obrovský dům a zahrady, sakra kdo se o to tu stará. Říkám si. ,,A ti co tu pracují?'' optám se. ,,Hospodyně je teď v kuchyni  pak je tu zahradník ten bude někde venku. Oba bydlí v malém domě pro služebnictvo, plat jim odchází z účtu o to se nemusíte starat.'' pronesl právník. ,,Tak to je vše já už půjdu.'' řekl a já mu podal ruku a pak ho vyprovodil. 
,,Dobrý den pane Jung.'' pronesla asi tak 40 letá žena a já jí s úsměvem pozdravil. ,,Můj manžel je na zahradě.'' pronese a já kývl. ,,Snídaně bude připravena na stole můžete si ji dát kdy chcete, oběd bývá ve 12:00 a večeře v 18:00.'' pronese. ,,Dobře mockrát vám děkuji. '' řeknu s úsměvem. Nakonec se vydám prozkoumat dům. Bylo to tu obrovské. Narazil jsem na zaprášené dvaře a vešel jsem dovnitř. 
Byla to jakási pracovna, vypadala staře, ale něco mě do ní táhlo. Na zdi byl velký obraz, na něm byl mladý muž. Vypadal krásně, kdo to asi je? pomyslím si. Přistoupil jsem k obrazu a lehce na něj položil ruku, přejel jsem po obrazu. Byl tak živý. Když v tom jsem si přečetl malý nápis. ,,NamJoon.'' pronesl jsem nahlas. V tom mi přes záda přejel ledový vzduch až jsem se otřepal. Co to bylo. Pomyslím si. Bylo to podivné, měl jsem pocit jakoby mě někdo sledoval. 
A to trvalo delší dobu, dokud jsme si nevšiml nějakého stínu. Otočil jsem se tím směrem a všiml jsem si postavy. Byl to on, muž z obrazu. ,,Co co tu děláš?'' ptám se vyděšeně. On na mě jen koukal a přiblížil se ke mě. ,,Hej nepřibližuj se.'' říkám. ,,Jsi NamJoon že?'' optám se a on kýve. ,,Ale co tu děláš jsi obraz.'' říkám. ,,Jsem v obraze uvězněný.'' pronesl příjemným hlasem. ,,Jak uvězněný?'' ptám se. ,,Jsem člověk, ale byl jsem začarován do obrazu v tomto domě, a nejsme jediný.'' pronese. ,,Jak jako jediný, jak můžu pomoci.'' ptám se. ,,Je tu 6 obrazů každý z těch obraz je člověk, mí přátelé, všichni jsme tu uvězněni.'' říká. ,,Ale kdo váš uvěznil?'' ptám se. ,,Nějaká čarodějnice, musíme být obrazy, dokud se nenajde někdo kdo nás vysvobodí.'' říká  a já bedlivě poslouchám. ,,Ale jak vás z toho dostanu.'' pronesu. ,,To nevím, mě si vyvolal tím  že jsi pohladil můj obraz, možná když obraz zničíš.'' pronese. 
             Tak jsem to tedy zkusil, začal jsem u NamJoona. Prořízl jsem obraz a ten se rozzářil. A vážně předemnou stál on. V hmotném těle. Tak jsem následoval NamJoona k dalším obrazům a u nich jsem udělal to samé. Bylo to zvláštní, ty kluky jsem neznal, ale i tak jsem jim pomohl. ,,Děkujeme že jsi nás zachránil.'' řekl asi ten nejmenší. ,,Není zač, ale kam teď půjdete?'' optám se. ,,To nevím i dříve jsme žili zde, ale teď je to tvůj dům.'' pronesl nižší bílovlasý kluk. ,,Byl to váš domov, pokojů je tu dost a já jsme tu sám, klidně zůstaňte.'' řekl jsem. A oni na mě vykulil oči. Tím jsem získal přátele. Ne přátele, ale rodinu.

Jsem tak nadšený z toho že budu moci jít na Hobiho koncert z Japonska do kina i u nás hned jsem koupil lístek. Už se těším i když ještě musím čekat. Je to skvělí dárek k narozeninám, které mám 30.05 a kino je 31.05.