Oneshoot 3 MAGIC SHOP

A name for an angel.

             Probral jsem se. Nevím kde to jsem. Kolem mě bylo slyšet jen zvláštní šumění, tiché a pravidelné, jako tlukot vzdáleného srdce. Zvedl jsem hlavu ze země a rozhlédl se kolem. Přede mnou se rozprostíralo moře, jehož hladina se třpytila pod odpoledním sluncem. Ležel jsem na jemné písečné pláži, všude voněla sůl a dál v dálce čněly skalní útesy.
Kde to jsem? Proč jsem tu? A hlavně — kdo jsem? Hlava mi třeštila, myšlenky se mi motaly jako listy ve větru.
Pomalu jsem se zvedl z písku. Tělo jsem měl podivně lehké a když jsem pohlédl na klidnou hladinu oceánu, krev mi ztuhla v žilách. V odraze na mě hleděl někdo, koho jsem nepoznával. Měl jsem dlouhé bílé vlasy a velká bílá křídla, která se při každém pohybu jemně zavlnila.
Vyděšeně jsem zíral na svůj odraz, neschopen pochopit, co se stalo.
V tu chvíli se ozval smích. Na pláži byli dva kluci — jeden starší, s rozcuchanými tmavými vlasy a druhý mladší, blonďatý. Smáli se a házeli po sobě kamínky. Ten starší mě zahlédl. Zamračil se, zastavil se a pomalu se ke mně rozešel. Chtěl jsem utéct, schovat se, ale nohy mi nefungovaly. Strach mě držel na místě. „Hej... klid, já ti nechci ublížit," zavolal na mě jemně, zvedl ruce v uklidňujícím gestu. Zastavil se kousek ode mě, podíval se mi do očí a s úsměvem se zeptal:
„Kdo jsi?" „Já... nevím," odpověděl jsem tiše. Hlas se mi zlomil a v hrdle mě pálil strach.
Chvilku na mě koukal, pak se pousmál. „To nevadí. Já jsem Elias a to je můj brácha Nio."
Mladší kluk zamával. „Pojď s náma. Neboj se."
Váhal jsem jen chvíli, než jsem chytil Eliasovu nataženou ruku, a následoval jsem ho až ke krásnému domku kousek od pláže.
         Od té chvíle jsme byli pořád spolu. Vzali mě k sobě domů, malému bungalovu u pláže. Elias mi půjčil svoje staré oblečení, abych mohl schovat křídla, a sám mi je pečlivě svázal páskou pod bundu.  „Nesmíš je moc ukazovat, lidi by se tě lekli, normálně andělé na zemi nejsou." mrknul na mě spiklenecky. A tak začaly moje první dny mezi lidmi. Bylo to těžké, ale nakonec jsem si zvykl schovávat křídla, i když na mě lidé koukali, kvůli mým bílím vlasům.
         První výlet kam mě kluci vzali byl do města. Doteď jsem netušil, co je asfalt, semafor nebo zmrzlina. Elias mi koupil čokoládovou. Byla studená, sladká a taje na jazyku. Smál se, když jsem si ušpinil nos. „Takhle jí Nio taky poprvý," smál se. Večer jsme šli ještě na hřiště. Nio mě naučil házet žabky na vodní hladinu a já zjistil, že mám lepší mušku než on. Takže jsme se i hodně nasmáli, jelikož se u toho dost vztekal. Byl u toho roztomilí. Hráli jsme fotbal, seděli na houpačkách a pozorovali západ slunce. Který byl neskutečně kouzelný.
          Další den mě vzali do zábavního parku.  Všude bylo spousta světel, hudby a vůní. Elias mě přemluvil na horskou dráhu. „Musíš to zažít. Život bez horský dráhy není život," smál se.
Byl to šílený pocit — vítr mi cuchal vlasy, žaludek mi létal a já se smál nahlas. Na chvíli jsem zapomněl na všechno. Na to, odkud jsem přišel, proč mám křídla, na své prázdné jméno. Ten den byl skvělí, i když jsem měl závratě, užil jsem si ho.
             Další výlet byl do zoo. Poprvé jsem viděl živého tygra, který se líně protahoval ve stínu. Nio ukazoval na opice, jak se honí, a Elias mi koupil plyšového orla. „Je to kvůli těm tvým..." kývl na moje schovaná křídla. Večer jsme seděli u táboráku na pláži. Nio usnul s hlavou na mém klíně, Elias pokládal klacky do ohně a já se díval na hvězdy. „Hele... nemůžeš pořád být jen 'ten kluk'." řekl Elia a já se na něj podíval. „Musíme ti dát jméno. Víš co? Tamhle to je souhvězdý lva a tak ti budu říkat Leo. Je  to takové normální ale pěkné jméno, které se k tobě neskutečně hodí.''
„Leo..." zopakoval jsem. Něco ve mně při tom jméně zvláštně zacvaklo, jako by zapadl kus skládačky. Usmál jsem se. „Děkuju." „Leo," přikývl spokojeně. A ještě mé jméno zopakoval Nio. Bylo to tak hřejivé.
         Byla to krásná noc. Nebe bylo čisté a hvězdy zářily jako tisíce malých světel, které někdo rozsypal po sametové obloze. Seděli jsme všichni tři na pláži. Táborák tiše praskal a jeho oranžové světlo se odráželo v Eliasových očích. Nio vedle mě klimbal s hlavou na mém rameni a já... já cítil v srdci zvláštní neklid. Někde hluboko uvnitř mě se ozývalo tiché volání. Slabé, naléhavé... jako ozvěna, která sílila s každým úderem srdce.
 A pak to přišlo. Obloha se náhle rozjasnila. Z temnoty vystoupilo oslepující bílé světlo, čisté a nekonečné. Čas se zpomalil, vítr ustal, moře ztichlo. Elias se zvedl. „Co to... co to je?" vykoktal a popadl mě za ruku. Já ale věděl. Nevěděl jsem, jak to vím, ale cítil jsem to. Někdo mě volal zpátky. „Musím... musím jít," vydechl jsem slzavě. „Ne!" Elias mě chytil za bundu a zatřásl se mnou. „Ne, Leo! Tohle přece... přece ne!" Záře sílila. Křídla, která jsem tak dlouho schovával, se roztáhla a rozzářila se, jako by reagovala na to volání. „Prosím, ať to nedělají... ať tě nevezmou," šepotal Elias a oči měl plné slz.
A já? Poprvé za tu dobu, co jsem byl na světě, jsem prosil. Padl jsem na kolena, ruce pozvedl k nebi a s hlasem rozechvělým zoufalstvím jsem vykřikl: „Prosím! Prosím, nedělejte to! Nechte mě zůstat! Tady je moje místo! Nechci zpátky, nechci! Nechci ztratit Eliase, nechci ztratit Nia! Prosím... Bože... slyšíš mě?!" Slzy mi stékaly po tvářích, Elias klečel vedle mě a pevně mě držel. „Prosím, vezměte si mě, jestli chcete, ale ne jeho," šeptal Elias zlomeně. „On patří sem. K nám."
A ticho. Jen šumění moře, praskání ohně a náš dech. Pak se obloha zklidnila. Záře začala pomalu slábnout a z nebe se ozval hlas, který nebyl slyšet ušima, ale srdcem.
Byl klidný, tichý... a laskavý. „Tvá prosba byla vyslyšena. Tvoje místo je tam, kde tě volá srdce."
A světlo pohaslo. Moje křídla pomalu zmizela, rozplynula se v nočním vzduchu jako pára. Cítil jsem, jak se mi na zádech zavírá prázdné místo, a poprvé — poprvé jsem opravdu patřil na tenhle svět. Elias mě pevně objal. Nio se probudil a nechápavě se rozhlížel. „Leo... jsi tady," zašeptal Elias. „Už nikam nejdu," slíbil jsem a v očích mě pálily slzy.
Nad námi zůstala noční obloha plná hvězd. Táborák tiše dohoříval a já cítil, jak se ve mně všechno uklidnilo. Ať jsem byl kdysi kdokoli... dnes večer jsem byl Leo. Eliasův přítel. A Niův kamarád.  Člověk. A bylo to víc než dost.