Oneshoot 3 MAGIC SHOP

우리의 야생화, 남준의 날

            Louka byla zalitá ranním světlem, rosa držela každý okvětní lístek a sluneční paprsky se odrážely jako drobné drahokamy. NamJoon seděl na své oblíbené lavičce a díval se na tu nekonečnou krajinu. Vítr mu hladil tvář a nesl s sebou vůni květin, hlíny a vzdálených hor. Byla to chvíle, kdy mohl být jen on sám – bez titulu, bez role, jen Kim NamJoon, člověk s myšlenkami, sny a touhou po svobodě.
Seděl tiše, zapisoval do svého notýsku a přemýšlel o cestě, kterou prošel. Připomínal si všechny noci, kdy zůstal vzhůru psát, přemýšlet, meditovat nad životem. Připomínal si první okamžiky s členy – nervozitu před debutem, radost z prvních koncertů, únavu po dlouhých cestách a první společné úspěchy. Každý z nich byl jiný, ale dohromady tvořili jeho rodinu, pevnou jako kořeny stromu, i když každý měl své vlastní pocity a touhy.
Najednou uslyšel kroky. „Hyung!" zvolal Jimin, běžel přes louku s natrhanou kyticí květin. Smích se nesl vzduchem a NamJoon pocítil teplo v hrudi. „Nemohl jsem tě nechat být jen tak sám," pokračoval Jimin. „Dnes je tvůj den!" Za ním se objevili další jeho přátelé. Seokjin s krabicí, ve které byl dort, Yoongi s čepicí staženou do čela, Hoseok s očima plnými radosti, Taehyung s kyticí a Jungkook s kytarou přes rameno. Když všichni vykřikli „Překvapení!", NamJoon se rozesmál a srdce mu zaplavilo teplo. „Vy blázni," řekl, ale hlas měl plný vděčnosti. „Vážně jste to všechno udělali pro mě?"
„Samozřejmě," řekl Seokjin. „Dnes nejsi leader. Dnes jsi jen náš kamarád, náš bratr." Položili kytice do trávy a vytvořili kolem něj kruh. Jimin podal NamJoonovi kytici: „Každá květina je jiná, ale dohromady jsou nádherné. Stejně jako my společně, jsme přeci jen jedna rodina." Taehyung dodal: „Ty jsi divoký květ, hyung. Rostoucí i přes bouře, jemný a svobodný." NamJoon se na ně díval a cítil v hrudi dojetí. Přijal květiny a položil je vedle sebe. „Děkuju," zašeptal. „Vám všem, za všechno." Yoongi usedl vedle něj a klidně řekl: „Nemusíš nic říkat. Jen buď tady. S námi. To je všechno, co chceme."
Seokjin otevřel dort. „Snažil jsem se, ale víš, že hlavní je to, že jsme tu spolu. To je sladké samo o sobě." Jungkook vzal kytaru a začal hrát jemnou melodii. Hoseok přidal rytmus tleskáním, Jimin a Taehyung zpívali a Yoongi pobrukoval slova, která se rodila v jeho hlavě. NamJoon poslouchal a cítil, jak se jeho srdce propojuje s nimi. Každý tón, každý smích, každý pohled byl důkazem, že není sám. „Víš, hyung," začal Yoongi, „někdy je v pořádku chtít zmizet, být nenápadný. Ale i nenápadná květina má sílu. Mění svět kolem sebe. A ty to děláš taky." NamJoon se na něj podíval. „Někdy mám pocit, že se rozpadám na kusy. Toužím po nebi, ale bojím se, že ztratím zem pod nohama." „Ale my jsme vždy tady," řekl Jimin a chytil ho za ruku. „Jsme ta zem, na kterou se můžeš spolehnout. Nikdy nejsi sám." Hoseok se zasmál a objal ho kolem ramen. „Přesně! I kdyby ses rozhodl, že nechceš být ve světlech reflektorů, my budeme vedle tebe. Protože nejsi jen leader, jsi náš bratr."
„A někdy trochu otravný," dodal Seokjin, čímž všichni propukli v smích. NamJoon se smál a plakal zároveň. Slzy stékaly po tváři, ale byly to slzy vděčnosti.
               Slunce se začalo pomalu sklánět, obloha se zbarvila do odstínů oranžové a růžové. Leželi všichni v trávě a dívali se na oblohu. Nikdo nemluvil, a přesto bylo vše jasné. NamJoon si uvědomil, že narozeniny nejsou o číslech ani úspěších. Jsou o lidech, kteří jsou s tebou, když potřebuješ podporu, kteří tě milují přesně takového, jaký jsi.
Vzpomínky se mu vynořily jedna za druhou – první koncerty, nervozita před debutem, první úspěchy, těžké chvíle, chvíle smíchu a radosti. Vždycky ale tu byli oni – členové, jeho rodina, jeho svět. Každý z nich mu dal kus sebe, podporu, smích, lásku. NamJoon cítil, že každý okamžik, každé slovo, každé gesto bylo důkazem, že nikdy nebude sám.
Každý z členů pak vyprávěl malou vzpomínku nebo povzbudil NamJoona:
S: „Pamatuješ, jak jsme se poprvé báli jít na pódium? Ty jsi byl ten, kdo nám dodal odvahu. Bez tebe bychom tam ani nestáli. Stejně jako s angličtinou jsi pro nás tak moc statečný a silný, i když jsme občas otravný."
Y: „A ty jsi nás učil trpělivosti. Když se něco nedařilo, vždycky jsi věděl, že z toho něco dobrého vznikne.
H: „Tvůj smích je nakažlivý, stejně jako tvé dolíčky, hyung. I ve chvílích, kdy jsme padali únavou, stačilo tvé slovo a vše se znovu rozjasnilo.''
Ji: „Díky tobě jsme se naučili víc než jen hudbu. Naučili jsme se být rodinou."
V: „Tvá přítomnost je jako divoká květina, která roste všude kolem nás, a přitom se nikdy nevzdává.''
Ju: „Hyung, i když jsi tichý a zamyšlený, vždycky jsi byl světlem pro nás všechny. Byl jsi mou inspirací a ten kdo mě sem přivedl."
NamJoon poslouchal a jeho srdce bylo plné. „Děkuju vám," zašeptal. „Za všechno. Za každou chvíli. Za to, že jste tu se mnou."
Vítr jemně rozfoukl květiny kolem nich a jejich smích se nesl loukou. NamJoon se podíval na západ slunce a pocítil, že každé slunce, které vychází a zapadá, je jako symbol jeho života – někdy bouřlivý, někdy klidný, ale vždycky plný přátelství a naděje. „Děkuju," zopakoval tiše, a jeho hlas se spojil s větrem. „Za vás. Za domov, který jste mi dali."
A tak se jeho narozeniny staly víc než jen oslavou. Byly připomínkou, že i v největší bouři, i v největším tichu, nikdy není sám. Protože měl kolem sebe lidi, kteří ho viděli nejen jako vůdce, ale jako člověka. A to byla ta největší svoboda, jakou si mohl přát. Přátelé kolem něj, smích a hudba. Nic víc nechtěl, jen je mít kolem sebe a vědět že už nikdy nebude sám.