Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Melmë ter nossë

       Pršelo. Kapky deště padaly z nebe jako tichá výčitka a svět se zdál tišší, než kdy dřív. Noc mě objímala vlhkou náručí a ulice města působily jako stísněná klec. Každý roh, každé okno, každý zvuk byl připomínkou všeho, z čeho jsem se snažil uniknout. Dusilo mě to. Ulice jako by se zužovaly, domy rostly do výšky a přitom se skláněly dolů, drtily mě. Cítil jsem se jako cizinec ve vlastním životě, v rodině, která mě milovala, ale nikdy neviděla.
     A tak jsem odešel. Bez cíle, jen pryč. Šel jsem směrem k lesu – k hranici mezi známým a zapomenutým, mezi skutečností a pohádkou, která nikdy neměla být skutečná. Byl to ten les, o kterém se říkalo, že v něm žijí věci, co nepatří do světa lidí. Legenda za legendou, šeptané pohádky, kterými nás strašili, když jsme byli malí. A přesto jsem tam šel. Ne proto, že bych těm povídačkám věřil, ale protože jsem doufal, že v tom tichu najdu něco... opravdového.
Byl jsem promáčený. Déšť mi stékal po vlasech, po krku, po zádech. Nezastavil jsem se. Až když jsem zahlédl světlo mezi stromy. Ne, ne světlo – někoho. Stál tam. Postava, nejasná, tichá, skoro jako duch. Kluk. Vlasy měl zelené, jemné, lehce zářící, jakoby do nich někdo vplétl světélka. Jeho oči byly hluboké, naplněné něčím, co jsem nedokázal pojmenovat – smutkem, věčností, možná láskou.
„Kdo jsi?" zašeptal jsem, hlas mi sotva vyšel z hrdla.
Usmál se. „Jsem Caspian." „To není jméno, které se tu běžně slyší." „Ani já nejsem z tohoto světa," odpověděl s klidem, jako by mi právě řekl, že venku prší. Od té chvíle se všechno změnilo. Setkávali jsme se v dešti, v tichu, v tmách. Mluvili jsme. O světě, o bolesti, o tom, jaké to je cítit se jiný. A čím víc jsem ho poznával, tím víc jsem se do něj propadal. Ne do víly, ne do kouzelné bytosti – do Caspiana.
Jednou se mě zeptal: „Víš, co se stane, když víla políbí člověka?" Zasmál jsem se. „Změní se v kámen?" Zavrtěl hlavou. „Ne. Oba se stanou zranitelnými. Proti svým světům." A přesto mě políbil. Naše láska rostla v tichu, skrytá jako kořen pod zemí. Ale svět je hlasitý. Všiml si. Mí rodiče začali klást otázky. „Kdo je ten kluk?" „Proč trávíš tolik času v lese?" „Co to s tebou je, Tobiasi?" A já jim to řekl. Že ho miluju. Že je víla. Že je to jediné, co dává smysl.
Nechápali. Matka plakala, otec byl zticha. Dům se stal dalším vězením. Ale láska si vždy najde cestu. Caspian přicházel v noci. Šeptal mi příběhy svého světa, zatímco jsem mu kreslil mapy toho mého.
A pak mě jednou vzal s sebou. Do své vesnice hluboko v lese. Byla nádherná – tichá, zářící, cizí. Jeho lidé mě nechtěli. Jeho matka mě nazvala „lidským dítětem", jeho otec „hrozbou rovnováze". „Miluješ ho?" zeptal se Caspiana jeho otec. „Ano," odpověděl bez zaváhání. „A nikdy ho neopustím." Vyhnali ho. I mě. Z obou světů.
Utekli jsme. Na okraj mapy. Do malé chaty, kde jsme žili mimo čas. V tichu. Ve světě, který jsme si vytvořili sami. Tam jsme vařili, zpívali, smáli se, plakali. Milovali se.
Ale jak řekl Caspian: „Nemůžeme utíkat navždy."
A tak jsme se vrátili. Ruku v ruce. Před lidi. Před jeho lid. Odhalení. Strach. Nenávist. Ale i... naděje. Jedno dítě řeklo: „To je krásný." A svět se začal měnit. Dnes žijeme mezi světy. Náš domov je hranicí, mostem. Lidé se učí naslouchat, víly se učí důvěřovat. A my... jsme důkazem, že láska nezná hranice. Když sedíme večer na verandě a slunce zapadá, Caspian se usmívá. „Přísahal bych, že jsme se nikdy neměli potkat." „A přesto jsme tady," odpovím. „A zůstanu," řekne. A já vím, že zůstane. Navždy.