Oneshoot 3 MAGIC SHOP

벚꽃이 필 때쯤

Jimin
     Nikdy bych nečekal, že jedna vteřina, jeden okamžik, dokáže vzít tolik z mého světa. Ten den, kdy jsem o něj přišel, je stále se mnou, každý sníh, který padá, každý mráz v kostech mi připomíná jeho smích. Pět let. Pět let jsem se vyhýbal místům, kde jsme spolu vyrůstali, kde jsme se smáli, kde jsme snili. A dnes se vracím.
Sníh padá tiše, jako by svět držel dech, a já kráčím známou ulicí. Každý krok je těžký, ale přesto nezastavuji. Vidím Taeho v každém koutě – jeho energii, jeho radost, jeho neposednou duši, která mě vždy dokázala rozesmát. Pamatuji si, jak jsme běhali sněhem, házeli po sobě sněhové koule, smáli se, až nám bolely břicha. Vzpomínám si na ten den u rybníka, kdy spadl, a my se smáli tak, že déšť a vítr byly jen další důvod, proč se cítit šťastní.
Ale pak přišel den, který všechno změnil. Smrt. Jeden smyk na zledovatělé silnici. Jeden okamžik, který vzal všechno. Stál jsem u nemocnice, bezmocný, srdce mi krvácelo, a věděl jsem, že už nikdy neuslyším jeho smích. Pět let jsem se vyhýbal vzpomínkám, které byly příliš ostré, příliš bolestivé. Ale teď jsem sem musel přijít.
          První zastávka je u květinářství paní Kim. „Jimin-ah," říká, když mě uvidí, „pamatuješ, jak se Tae vždy smál, když jsi mu přinesl květinu, jen aby ses usmíval? Nosil ti sladkosti, i když pršelo, jen aby ti bylo lépe." Přikývl jsem. Vzpomínky mě sevřely, srdce se mi naplnilo teplem i bolestí. „Ano... pamatuju," zašeptal jsem. „Byl tak živý... a nikdy by tě neopustil, dokud na něj nezapomeneš," dodala tiše.
Dál jdu ke knihkupectví pana Choea. „Jimin-ah, pamatuješ, jak se Tae smál, když jsi mu přečetl konec knihy dřív, než ji dočetl? Nikdy jsem neviděl nikoho tak zaujatého tvou radostí." Přikývl jsem a těžké emoce mě sevřely. Každá vzpomínka oživuje jeho přítomnost – smích, zvyky, drobné gesta, která mi chyběla každý den.
Na náměstí potkávám staré kamarády z dětství. Vyprávějí příběhy: jak se schovávali pod mostem a smáli se, jak dělali hlouposti, které teď vypadají tak tiché, ale byly živé. „Pamatuješ, jak spadl do rybníka?" zeptal se jeden z nich, oči mu zářily. „Byl neposedný... a ty jsi jen stál vedle něj, staral se, abys ho ochránil." Přikývl jsem a smutek spolu s teplem nostalgie mě obklopily.
         Každý krok mě přivádí blíž k němu. Každá ulice, každý dům, každý kout nese jeho přítomnost. Přesto je tu prázdnota, kterou nic nemůže zaplnit. Sníh hustě padá, mráz proniká do kostí, ale já pokračuji, protože cítím, že mě něco vede.
Procházím parkem, kde jsme stavěli „tajné pevnosti". Každá větev, každý sníh, každá stopa je vzpomínkou na jeho smích. Pamatuji si, jak jsme seděli pod stromem, pozorovali hvězdy a ticho mezi námi bylo pohodlné, plné porozumění. „Jimin-ah," řekl tehdy, „항상 네 곁에 있어 (vždycky jsem s tebou)." Odpověděl jsem tiše: „Ano... vím, vždycky budu s tebou."
Konečně dojdu k okraji lesa, kde jsme stavěli naše malé bunkry z větví. Všude kolem je zmrzlá půda, stromy pokryté sněhem, a přesto tu něco svítí. Jemný růžový květ proráží z ledové půdy. Jeden, pak další. Malé třešňové poupě, odvážné růst skrz sníh a led. Srdce mi buší, ruce se mi třesou.
         Skláním se k stromu a cítím jeho jemnou vůni. Ticho je naplněné životem. Vím, že to není náhoda. Je to Tae. Přátelství, které jsme sdíleli, je stále živé, silnější než čas, silnější než smrt. Jemně položím ruku na květiny a šeptám: „Vím, Tae... cítím tě. Jsem s tebou, stejně jako ty se mnou."
Vítr zavane a květ se lehce kývá. Jimin-ah... šeptá tichým hlasem, který slyším jen já. V tu chvíli cítím něco neuvěřitelného – jeho přítomnost, jeho neviditelnou ruku na mém rameni, jeho známou teplou energii, která mě objímá i přes zimní vzduch. Slzy mi stékají po tváři, a já si uvědomuji, že opravdu, opravdu je s námi napořád.
Sedím pod stromem, sníh se rozpouští na mé bundě, květ padá do mé dlaně a já cítím jeho tichý dotek. Všechny vzpomínky, všechny příběhy místních, všechny smíchy, každý detail našeho dětství – všechno je tu, aby mě drželo při životě. Tae je stále se mnou. Nikdy mě neopustí.
Všechno, co jsme spolu prožili, všechny radosti a smutek, se mísí v mém srdci. Bolest je ostrá, vzpomínky hřejí, a přesto cítím klid, který mi nikdy nemohl dát nikdo jiný. Jemný vítr pohne větvemi stromu, růžový květ se kývá a já šeptám: „Děkuji, že jsi tu... že nikdy neopustíš mě, Tae."
Stojím tam dlouho. Sníh padá tiše, vítr šeptá mezi stromy, a já cítím, že přátelství, které jsme sdíleli, je stále živé. Nikdy nezmizí. Nikdy. Tae je se mnou – skrze vzpomínky, skrze město, skrze každý sníh, který padá, a skrze tento strom, který kvete i přes zimu.
A tak čekám, až znovu rozkvetou třešně.

Bohužel nevím jak často budu vydávat příběhy, jelikož se musím začít věnovat bakalářské práci a škole. Ale budu se snažit vydávat co nejvíce.