Oneshoot 3 MAGIC SHOP

나비의 날개

YoonGi
Svět kolem mě byl rozdělený jen na ostré odstíny bílé a černé — bez polotónů, bez melodií. Zvuky jako by se mi rozplývaly na prstech; smích, hlasy, i ten nejmenší šramot mě míjely, nebo jsem je prostě nedokázal vnímat. Kráčel jsem uličkami, kde se barvy rozpadaly na prach a vzduch voněl studeným betonem a lehkým odérem odpadků. Město působilo prázdně; zdálo se, že všechno běží dál bez ohledu na to, jestli v něm někdo existuje. Připadalo mi, že jsem tady úplně sám — jakoby kolem nebyl nikdo jiný než já, uzavřený ve skle, v nějaké tenké, průhledné krabici, která mě oddělovala od světa. Nemohl jsem ven. Nemohl jsem dýchat. Víra, která mi zbyla, byla tak tenká a zranitelná jako motýlí křídla: stačila i sebemenší ruka, sebemenší trhnutí, a vše by se rozplynulo.

Temné uličky se táhly jedna za druhou, jako by měly nastražené prsty, které mě měly zadržet. A pak — v záblesku, v místě, kde se stíny proplétaly — se kolem mě mihnul stín. Nejasný, rychlý, nebyl to odraz světla, ale něco živého. Neznal jsem ho; přesto v něm bylo cosi lidského. Byl to člověk. Nevěděl jsem proč, ale v tu chvíli se mi srdce zatnulo — protože ten stín mou cestu změnil. Nevím, zda k lepšímu nebo k horšímu, jen jsem tušil, že se něco pohnulo.

Stín vystoupil z tmy a jeho postava se naplno vynořila — viděl jsem obrysy, pak rysy, a najednou stál přímo přede mnou. Jeho oči sklouzly po mé tváři, po mém těle, a zřejmě v něm něco zarezonovalo; zatarasil mi cestu a mluvil, jako by mi předkládal obvinění i starost zároveň. „Proč tu jsi? Chodíš tu denně jako zatoulané štěně? Jako ztracen v bludišti, nebo zavřen v krabici?" ptal se mě s nadsázkou a lehkým tónem napětí. Stál přede mnou a já jen zíral — jak to mohl vědět? Sleduje mě? Zná mě? Byl jsem z toho zmatený a na okamžik mi ztuhla řeč v hrdle.

„Sleduješ mě?" zeptal jsem se nakonec, s hlasem, který třepotal nadějí i strachem. On se uculil, jako by mu to celé přišlo roztomile průhledné. „Spíš jsi mě jen zaujal tím, že tu chodíš tak často. Nejsem jediný, kdo tě zná," řekl s jistým klidem, a moje oči se mu rozšířily. „Kdo je další?" vyhrkl jsem. „Mí přátelé," odpověděl prostě. „Toto je náš rajon a ty tu jsi často, proto musím dávat pozor, co tu kdo dělá." Když jsem ho chtěl dále vyzvídat, pokrčil rameny a zase zmizel v přítmí — jako by byl víc stín než člověk, jako by ho stejné ulice formovaly a pohlcovaly.

Nemohl jsem si pomoct — ta zvědavost mě pálila víc než strach. Musel jsem zjistit, kdo to byl. Co jiného bych dělal? Neměl jsem koníčky, které by vyplnily dny; moje dny byly jednotvárné a prázdné. Možná jsem už pomalu bláznil. Napoprvé to byla jen opatrná výzva: „Vím, že mě vidíš, vylez ven." Zakřičel jsem do uličky, a místo jedné postavy se jich vynořilo pět dalších. Najednou jsem cítil, jak se mi zem pod nohama posunula — srdce mi poskočilo, ustoupil jsem o krok. Šlápl jsem špatně na rozpadající se kámen a klopýtl. Spadl jsem na koleno. A v tom okamžiku — ruka. Silná, teplá, pevná ruka, která mě rychle popadla a postavila zpět na nohy. Jen jsem na toho, kdo mě chytil, bezradně zíral.

„Proč jsi tu?" ozval se hlas jiného z nich, nezlý, spíš obezřetný. Srdce mi hučelo, rozhlížel jsem se a snažil se zapamatovat jejich tváře: pět kluků, každý s jiným výrazem, ale všichni s tím samým druhem pohotovosti. „Včera jsem ho tu potkal," řekl jsem a ukázal na toho prvního, záhadného chlapce. „A zajímalo mě, kdo to je." Přiznal jsem, a hlas mi zněl trochu menší, než jsem cítil uvnitř.

„Jsme strážci těchto ulic," zahovořil další z nich, s tónem, který nesl hrdost i lehkou ironii. „Někdo, kdo chrání ty, co by to sami nezvládli." Musel jsem se pousmát. „Takže Soulští Avengers?" vyhrkl jsem s krůpějí posměchu v hlase, ale to se hned setkalo s vrtěním hlavou a zamračením. „Nedělej si srandu," odvětí někdo. „To ty bloudíš denně těmito ulicemi."

Cítil jsem, jak se napětí v mém těle uvolňuje. „Dobře, dobře, žádná sranda," zamumlal jsem a trochu zrudl. Zvědavost mě nepustila. Ten první chlapec — ten, kdo mě poprvé zastavil — se mě znovu zeptal: „Proč tu jsi?" Položil otázku prostě, jako by přitom čekal upřímnou odpověď. „Zajímal jsi mě," řekl jsem. „Zajímal jsi mě — co tu děláš, proč vídám tebe a proč se cítím tak... prázdný." Srdce mi škubalo, ale odpověděl jsem pravdu; bylo mi jedno být zranitelný.

„Pokud to chceš vědět, pojď s námi," pronesl tichým, pevným hlasem a natáhl ke mně ruku. Byla to ruka jednoduché nabídky, bez podmínek. Váhání jsem necítil moc dlouho; automaticky jsem ji chytil a nechal se vést. Šel jsem za nimi do míst, kde jsem předtím sotva zakoušel teplo lidské přítomnosti.

Byli skvělí. Postupně mi ukazovali kousky světa, který jsem předtím neviděl: skryté kouty, přístřešky, místa, kde se smáli lidé a kde okolní ruch nebyl hrozbou, ale pozváním. Smáli jsme se spolu — ten smích mi lezl do plic jako vzduch, který jsem neměl tušení, že mi scházel. Každý z nich měl svůj způsob, jak mě vtáhnout do rozhovoru, jak mě zase vrátit z té skleněné krabice, která mě obklopovala. Učil jsem se znova dýchat. Byl to pocit, který jsem si pamatoval jen z mlhavých vzpomínek: něčí hlas, něčí dotek, něčí přítomnost, která říká „jsi tady" a tím stačí.

„Můžeš tu být s námi, pokud chceš," řekl nenuceně NamJoon, jako by právě četl moje nejtišší myšlenky. Ta slova zněla úplně jinak než všechny jiné: byla nabídka i ujištění. Nečekal jsem to a přesto jsem na ně kývl s radostí, která mi v hrudi rozsvítila malý plamínek. Mohl bych tu s nimi hlídat ulice — být součástí něčeho většího — a pomalu se vtahovat zpátky do světa, který už nebyl jen šedou plochou. Mohl jsem opustit tu průhlednou krabici.

Najednou jsem měl přátele. Měl jsem lidi, kterým jsem mohl věřit. Věděl jsem — nebo alespoň jsem se odvážil doufat — že budeme spolu držet a podržet se, že nikdo z nás nebude muset být sám. Ten strašný pocit osamělosti, co mě dřív obklopoval, se začal rozpouštět jako mlha při prvním ranním slunci. A přesto jsem cítil jemnou křehkost: věděl jsem, že tato důvěra, kterou přijímám i dávám, je jako motýlí křídla — nádherná a citlivá. Ale teď jsem měl s kým zkusit je ochránit.